Ačkoliv se čtyři roky starými vzpomínkami příliš neprobírá, na moment, kdy ráno před finále uviděl z nebe padat provazce deště, David Kostelecký nikdy nezapomene. "Čtyři roky se člověk chystá na den D a jediné, co by potřeboval, je, aby nepršelo. A pak tohle..." vybaví si sedmatřicetiletý střelec.
Je déšť nejhorším počasím pro střelce?
Pro mě kvůli dioptrickým brýlím určitě. Ale hlavně nemáme rádi zimu a vítr, který ovlivňuje dráhu terče a zároveň cvičí s vaším postojem. Člověk pak musí reagovat na dvě věci naráz, nic jednoduchého.
Střílel jste už třeba ve sněhu? V rukavicích?
Stalo se. Při finále Světového poháru v Pekingu 2008 bylo den před závodem osmnáct stupňů, ale ráno po probuzení na nás venku čekalo deset centimetrů sněhu. To byl šok! S rukavicemi se střílet dá, akorát se člověk musí opravdu pořádně obléknout, a to je hodně nepohodlné.
Bylo to nejhorší počasí, v jakém jste střílel?
Ne. Nejhorší vzpomínka je úplně čerstvá, ze Světového poháru v Londýně. Pršelo, šíleně foukalo, bylo pět stupňů. Místní nás ´potěšili´ - na olympiádu prý máme čekat podobné podmínky. Akorát by snad mohlo být trochu tepleji, podle Angličanů tak dvacet stupňů.
Při testu olympijské střelnice jste skončil na 24. místě. Znamená to pro vás něco dva měsíce před olympijskými hrami?
V tom závodě jsem odstřílel tři položky v extrémním větru, se kterým člověk nic nenadělá. Byl to boj. V horším počasí jsem asi fakt nestřílel. V takovém počasí to byl vlastně můj nejlepší výsledek.
A líbila se vám olympijská střelnice?
Je pěkná, dobře postavená. Pokud bude přát počasí, mohl by být i nějaký výsledek. Pro nás bylo důležité obhlédnout si prostředí, všechno si osahat, zjistit, jaké mají pozadí, jaké terče, jaké používají stroje.
SE SYNEM. Davida Kosteleckého občas doprovodí na trénink kromě manželky Lenky také syn Denis.
Co z toho vyvodíte pro závěrečnou přípravu?
Absolvujeme ji v Bělehradu, tamní střelnice je té londýnské podobná a máme tam pohodu. Stejný model jsme zvolili i před Pekingem. V úterý jsme přijeli domů, ve středu v klidu odletěli na olympiádu. Ideální program.
...který jste pak v Číně završil triumfem. Jak moc vám v těchto dnech okolí připomíná zlatý závod? Už cítíte tlak?
Ten asi teprve přijde, ale se mnou to nic nedělá. My střelci jsme pro veřejnost zajímaví jednou za čtyři roky, jinak si nás nikdo nevšímá. Nechci brát olympiádě její důležitost, je to skutečně speciální závod, ale je to sport...
A vy si raději zachováváte nadhled.
To je asi nejvíc, co jsem díky Pekingu jako závodník získal. Člověk se léta snaží o nějakou metu a já ji ve střelbě dosáhl v relativně brzkém věku. Vím, že je to v mých silách a od té doby můžu závodit s klidem. Letos navíc nepatřím k favoritům, i když paradoxně byl tento olympijský cyklus vlastně mým nejlepším, co se týče zisku medailí z jednotlivých závodů. Ale také už na spoustu věcí koukám jinak. Oženil jsem se, mám patnáctiměsíčního syna, trochu se mi změnily priority. Jsem sice míň odpočatej a mám méně energie, ale jsem za to všechno strašně rád! I když...
Copak? Nějaká negativa?
Něco se změnilo. Pro sport musí být člověk strašně sobecký, což s rodinou a malým dítětem nejde. Pro mě je důležité, abych si v Londýně mohl říct: Udělal jsem pro to všechno. Maximum.
V tomto momentu si to říct můžete?
Myslím, že jo. Nejsem sice ve formě, ve které bych chtěl být, ale od začátku roku se neustále potýkáme s problémy s počasím. Na soustředění i na závodech. Taky si říkám, že na mě nebude takový tlak. Spíš se budou velké věci očekávat od lidí, kteří teď vyhrávají závody Světového poháru.
V historii obhájili olympijské zlato pouze dva střelci - Ital Giovannetti v letech 1980 a 1984 a Australan Michael Diamond v letech 1996 a 2000. Je pro vás motivaci být tím třetím?
Nebudu lhát, že by se mi to nelíbilo. Jenže obhájit ve střelbě je mimořádně náročné. Stojím nohama na zemi.
