Ceny propojení a ceny přístupu na síť

Komentář k tvorbě cen za propojení mezi operátory a přístup do jiných sítí podle nového telekomunikačního zákona. Opět z pera předsedy Legislativní komise Asociace provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí. S jeho názory ne vždy zcela souhlasíme, ale proč je nenechat zaznít?
Ceny za propojení jsou další důležitou součástí propojovacích dohod. Zákon stanoví jen velice rámcová pravidla pro ceny za propojení (§ 78).V zásadě jsou ceny za propojení cenami smluvními. Pouze v případě, že se strany nedohodnou, rozhoduje spor regulační orgán. Ceny mají přitom vycházet z nákladů, být nediskriminační a způsob jejich tvorby má být ověřitelný. Zákon ne dost jasně rozlišuje mezi cenami za propojení do sítě provozovatele s výrazným podílem na trhu v pevné síti (jak to požaduje směrnice 97/33/EC a navazující doporučení 98/195/EC a 98/322/EC) a propojením ostatních provozovatelů vzájemně (včetně mobilních), kteří mají podle direktiv EU smluvní volnost. Stejně tak zákon nerozlišuje cenu za propojení pro hovory končící v propojené síti (call termination) a hovory vzniklé v propojené síti (call origination).

V tomto směru se zákon odvolává na prováděcí předpis, který by měl tato specifika definovat.

Neurčitost zákona je zřejmě způsobena tím, že daná problematika je pro českou praxi stále ještě příliš nová a nezažitá a ovládnutí problému bude zřejmě vyžadovat určitý čas. Nicméně neexistence jasného vymezení, kdy lze a kdy naopak nelze použít regulaci cen pomocí nákladů a kdy je a kdy naopak není přípustné omezovat smluvní volnost při dojednávání dohody o propojení mohou působit, zejména v prvním období, potíže. Vodítkem by měla být příslušná evropská legislativa, která je v tomto směru daleko detailněji propracovaná (zejména zmíněná doporučení).

Zákon se samostatně nezabývá cenami přístupu na síť. Protože přístup na síť v řadě případů není propojením, zejména ULL (připojení ústředny nového provozovatele na přístupovou síť dominantního operátora přes jeho hlavní rozvaděč), lze předpokládat, že zákonodárce vědomě ponechal ceny přístupu mezi cenami neregulovanými. To lze kvitovat jen s uspokojením, protože i tak je telekomunikační trh podle tohoto zákona svázán příliš mnoha regulačními pravidly.

Volba operátora
Pro řadu nových provozovatelů přenosových sítí (jiných než místních přístupových sítí, v evropské legislativě se vžívá termín "core networks") je otázka volby operátora velice podstatná. Proto vzbudil tento paragraf (§ 76) značný rozruch. Povinnost provozovatele s výrazným podílem na trhu (a je jím Český telecom) zavést volbu operátora nejpozději do 18 měsíců (předvolba) nebo 24 měsíců (pevné nastavení) je pro mnohé příliš vzdáleným horizontem.

Diskuze kolem problematiky volby operátora ukázala na řadu zmatků a nejasností. Za prvé je třeba zdůraznit, že samotný § 76 není jediným ustanovením zákona, které umožňuje novým provozovatelům přenosových sítí (typu Aliatel) nabízet své službu, dominantnímu operátorovi (tedy Českému Telekomu). K tomu v první řadě slouží ustanovení o propojení. Propojovací dohoda musí umožnit kterémukoliv účastníkovi sítě dominantního operátora, aby pomocí volby přiděleného směrového čísla nového provozovatele přenosové sítě uskutečnil svůj hovor pomocí této sítě (systémem volby pro každý hovor zvlášť - "call by call"). Ustanovení zákona dokonce dávají novému operátorovi možnost, aby pomocí pronájmu okruhu zřídil pevné připojení ke své síti (což může být u velkých zákazníků výhodné). Až potud jde o propojení sítí a zákon to nejen umožňuje, ale dává novému operátorovi a regulačnímu orgánu dostatek nástrojů, aby to prosadil, a je nutné zdůraznit, že bez jakéhokoliv odkladu.

Tzv. služba volby operátora (buď jednotlivě pro každý hovor zvolením jiného směrového čísla, nebo pevně nastavenou předvolbou, přičemž k dispozici musí být obě možnosti) není propojení, ale je to forma přístupu na síť, kterou zajišťuje povinný (dominantní) operátor funkcí svých ústředen (a která vyžaduje současně propojení sítí). Poskytovatel služby meziměstských a mezinárodních volání nabízí (prostřednictvím volby operátora) svou službu zákazníkům (uživatelům) místní sítě jiného operátora. Uvedení ustanovení § 76 v život bude vyžadovat nejen realizaci nezbytných opatření na straně dominantního operátora (vybavení místních ústředen potřebným software, popř. i jejich technické úpravy), ale též dořešení problematiky vzájemného účtování těchto služeb mezi operátory. Jak již bylo uvedeno výše, charakter této služby ji zařazuje mezi služby přístupu k sítí a nikoliv mezi propojení a nelze tedy na ni uplatňovat zásady propojení platné pro call termination.

Odložení této služby o 18 měsíců (nakolik jsem názoru, že nikoliv nezbytné) proto nemůže být vydáváno za omezení liberalizace českého telekomunikačního trhu.

Přenositelnost čísel
Přenositelnost čísel (§ 76) bude zavedena od roku 2003. Zatímco volba operátora je důležitým (ale nikoliv jediným a již vůbec ne podmiňujícím) předpokladem k rozvoji konkurence na trhu služeb provozovatelů přenosových sítí, je zavedení přenositelnosti čísel podporou pro soutěž provozovatelů místních sítí mezi sebou.

Spojení těchto dvou zcela odlišných (technicky, právně i ekonomicky) problémů do jednoho paragrafu nebylo proto šťastné a vedlo k množství nedorozumění v závěrečné diskuzi k zákonu. Význam přenositelnosti čísel pro liberalizaci trhu není rozhodně vhodné přeceňovat. Zkušenosti zemí, kde je tato funkce sítí již k dispozici ukazují, že je využívána jen velmi marginálně. Pro stanice bytových účastníků je přenositelnost čísel zcela nepodstatná. Na druhé straně zákon nevyužil možnosti zavést přenositelnost čísel "postupně", nejdříve jen při změně operátora (beze změny umístění koncového zařízení) a teprve později též při změně "zeměpisného umístění" (§ 76, odst. 2), což je problém složitější a komplexnější.