Zpěvačka a skladatelka Katarzia vydala nečekaně před koncem roku nové album n5. Vypadá to, že z ní vytrysklo dost spontánně, čemuž by odpovídala i poměrně krátká stopáž – jen půlhodinka hudby. Bohatě však stačí, neboť jde o silně zkoncentrované, zhuštěné dílo, kde se neplýtvá slovy ani tóny.
Katarzia do určité míry navazuje na předchozí desku Celibát, v úsečných, stručných, a přitom výstižných textech popisuje rozpad vztahů, chlad a stereotyp. V tom je jako textařka jedinečná, stačí jí pár slov a máme celou scénu plasticky před očima: „Zvoniaci budík/obsadená kúpeľňa/ovocná misa/a ranný moment nudy“.
Produkčně měl album na starosti Oliver Torr ve spolupráci s Evil Medvědem, Isamem Zingem a Aid Kidem, čili důraz je kladen na elektroniku. Proto je barevné, těkavé, měňavé. Katarzin zpěv nehraje hlavní roli, místy jej hudba překrývá a pohlcuje, což byl js největší pravděpodobností záměr.
Hlas je občas zkreslen vokodérem, což může zprvu působit zvláštně cize, ale právě v tom je pointa. Katarzia záměrně působí odevzdaně, ve skladbě Smútok se její zpěv tříští v hudebním podkladu, až z něj zbudou jen střípky.
Při pohledu na obal se člověku vybaví kyberpunkové filmy nebo komiksy, Katarzia vypadá jako hlavní hrdinka Ghost In The Shell, což výstižně koresponduje s dojmem z hudby.
n5Katarzia |
Opravdu to místy působí, jako kdyby se duch – nebo v tomto případě spíš hlas – oddělil od tělesné schránky a vnořil se do „matrixu“, kde si žije vlastním životem. Je to zvláštní pocit, kde na sebe narážejí jedničky a nuly s lidským elementem, z něhož ale kdosi vysál veškeré „nadbytečné“ emoce.
I díky tomu je třeba se do alba vnořit, naladit se na jeho robotickou intimitu, rozkrýt všechny vrstvy, z nichž je složeno. Je to však radostná a vzrušující činnost – n5 je jedna z nejlepších desek stále ještě letoška.
