Samozřejmě základní pravidla úsměvných romancí včetně smířlivých konců ctí i režisér a scenárista Nicolas Bedos, nicméně vkládá je do hravé zápletky, již lépe vystihuje původní titul La Belle Epoque.
Retro, byť uměle vytvářené na přání zákazníka, zde totiž hraje podstatnou roli. Agentura prodávající zážitky z libovolné éry minulosti navíc pracuje jako kinematografická produkce, tudíž rámec tvoří přitažlivý „film ve filmu“, odhalující cynické zákulisí výroby iluzí.
A konečně hlavní roli nostalgického výtvarníka, jenž si objedná výlet do časů, kdy svou nynější nevěrnou manželku poprvé potkal, kdy nezvonily mobily a všude se smělo kouřit, polidšťuje Daniel Auteuil coby pařížský Big Lebowski s tesklivým šarmem. Ve své náklonnosti k mladičké herečce, která na zakázku ztělesňuje jeho první lásku v kašírovaných kulisách 70. let, je dojemný, ne však zaslepeně směšný.
Také náhražková dívka poodkryje svůj bouřlivý soukromý život propojený s „režisérem“ retro zážitků, zábavnou proměnou projde hrdinova žena v podání Fanny Ardantové, na scéně se vystřídají rovněž jiní klienti agentury, ať si objednali setkání s Hitlerem či s vlastním zemřelým otcem.
Nicméně středobodem vyprávění zůstává Auteuilův hrdina. Kdysi uznávaný kreslíř, kterému „noviny zrušili, už jsou jen na internetu“, si v každé vteřině sice uvědomuje, že jeho návrat do mládí je pouhá kamufláž, přesto si jej vychutnává včetně dokonale přesných dobových rekvizit od zařízení kavárny přes kostýmy, hudbu či televizní program až po marihuanové i sexuální orgie květinové generace. Občas hercům opraví repliky, jinak se poddává náladě – a když podle očekávání začne hledat realitu za hrou, objeví, že je také falešná.
Ne že by snímek Tenkrát podruhé neměl slabiny. V souladu s módní manýrou používá otravné situační ilustrace dialogů – třeba jen k větě „Vždycky řveš, pak se omluvíš“ přidá rovnou dva zbytečné doslovné výjevy. Trochu lacině vyzní také znovunalezení inspirace již rezignovaně vyhaslého umělce. A že postavy takřka nezavřou ústa, patří zkrátka k tradici francouzské školy konverzačních veseloher.
Originální nápad, k němuž navíc autor nepotřeboval žádný pohádkový stroj pro cestování časem, věcná exkurze za zdobnou fasádu továrny na sny a Auteuilův herecký dar dávají dohromady příjemný zážitek, při kterém se člověk může usmívat beze studu.
