Melodramatické leporelo režisérky Olgy Dabrowské Cena za štěstí přitom zkoumá vlastně stejnou látku jako Samotáři, na nichž se autorka tenkrát podílela, tedy partnerské vztahy, i když nyní hlavně s dopadem na děti. Ale činí tak sice díkybohu bez otrlé spekulace, zato podobným způsobem jako nemalá část národní kinematografie, jež by se dala shrnout úslovím „myslí to dobře, ale dělají špatně“.
Co jsou vlastně zač
Kde se upřímnost snoubí s neobratností, vzniká odnož pořadů TV Barrandov Nebezpečné vztahy. Klíč k nedostižnému vzoru je přitom prostý: chybí nadsázka, díky níž i bizarní tónina Samotářů vyznívala přirozeně, zatímco bez ní se Cena za štěstí dostává na scestí doslovné přepjatosti telenovel.
Škoda, že snímek neudržel čistou dramatickou linku z prvních minut. Začíná totiž realistickou scénou domácího násilí, v níž se hrdinka v podání Kláry Pollertové-Trojanové zabarikáduje i se svými dětmi a která vrcholí bitkou mezi jejími nápadníky, ukázkovým psychopatem v podání Jaroslava Plesla a romantikem z jiných časů čili Pavlem Řezníčkem. Staršího z potomků představuje hereččin skutečný syn Josef Trojan, který slavný rod nezapře; vůbec práce s dětskými herci patří ke světlým stránkám snímku.
Ale ani dospělým aktérům vlastně nelze nic vytknout, Ivana Chýlková s Vandou Hybnerovou svádějí při vší povinné hysterii působivý souboj o společně vychovávané ratolesti, když se na scéně zjeví jejich biologický otec. Problém tkví v kotrmelcích, které jim zápletka předepisuje a jež hraničí s cimrmanovským odhalováním pokrevních vazeb „já nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn“, o podobě marihuanového tábora pohrobků dětí květin ani nemluvě. Vyloženě krkolomně se zachází s estébáckým motivem, jenž vzedme stále silnější a stále polopatičtější vlnu citového vydírání.
Kvůli struktuře vyprávění rozdělené do kapitol podle jednotlivých postav nemá divák čas, aby se s některou citově sblížil, navíc je vidí pouze ve skleníkové výseči vztahových půtek v atraktivních interiérech.
Jak vlastně žijí, jestli vůbec někdy pracují, čím se baví – to vše ponechává Cena štěstí zcela bez odpovědi. Čímž ovšem riskuje, že část publika podle hesla „vaše starosti na moji hlavu“ uvidí v hrdinech zpovykané potížisty zraňující se z nudy.
Zkrátka to zamrzí. Celý tým se snaží, sdělení, jež vzkazuje o nezralosti rodičů a dětech hledajících těžce vlastní cestu, by se dalo podepsat, ale co je platná životní pravda, jestliže se předkládá jako moralita vnucovaná občas až naivisticky a takříkajíc „na sílu“.
