„Poslala jsem špatný mail.“
„Před dvěma lety jsem pracovala v reklamní agentuře a s mým tehdejším šéfem jsem měla dost vyhrocené vztahy. Antipatie byly samozřejmě vzájemné a bylo jasné, že čeká na jakékoli mé uklouznutí. Jednou odpoledne jsem neměla co dělat a dopisovala jsem si po mailu s kolegyní. Líčila jsem jí, jaký je můj nadřízený bezcharakterní prevít. Vtom se na obrazovce objevila zpráva od něho, v níž mi posílal nějaké pracovní instrukce. Jak jsem byla v ráži, připsala jsem pod ni větu ,tak se podívej, co mi zase ten č... poslal’, a chtěla jsem ji odeslat kamarádce. Bohužel jsem se ale přemáčkla a místo kolegyni jsem mail poslala zpátky šéfovi. Obratem mi přišla odpověď, že bych se měla alespoň naučit pracovat s mailem, než něco takového napíšu. Za týden jsem dala raději dobrovolně výpověď, protože mi bylo jasné, že naše vzájemné vztahy by od té chvíle byly ještě hutnější.“
– Julie, 28 let, reklamní grafička
„Přistihly nás děti.“
„Učím v malé škole na vesnici, kam spolu se mnou nastoupil i spolužák z vysoké. Máme k sobě hodně blízko, i když jsme spolu nikdy nic neměli, a protože učení je často hodně únavné, vymýšlíme si spoustu hloupostí, kterými bychom si mohli pracovní dobu ukrátit. Nedávno jsme si společně vařili kafe ve sborovně a Michal mi začal z legrace šlapat na nohy. Nechtěla jsem si to nechat líbit a brzy se naše škádlení zvrtlo v závody, kdo na koho šlápne víckrát. Smáli jsme se jako šílení a přeslechli jsme zvonění. Pak se nám v jednom okamžiku do sebe nějak podivně zapletly nohy a oba jsme se svalili se smíchem na koberec. Zrovna v tom okamžiku otevřely dveře tři moje žačky z osmé třídy, které se přišly zeptat, jestli se dneska bude vůbec učit. Bylo mi hned jasné, jak to asi musí vypadat, když se oba zpocení, červení a rozcuchaní válíme po zemi. Ta zpráva se samozřejmě roznesla rychlostí blesku a příští týden už jsme oba stáli před ředitelkou na koberečku a poslouchali jsme kázání, že je značně hloupé souložit při vyučování ve sborovně a ještě se při tom nechat chytit od dětí.“
– Anežka, 27 let, učitelka přírodopisu
„Spletla jsem si přílohu.“
„Končila jsem vysokou školu se zaměřením na personalistiku a zároveň jsem pracovala v jedné velké bance. Se svým místem jsem ale nebyla moc spokojená a poohlížela jsem se po jiném. Blížil se právě konec semestru, odevzdávala jsem do školy seminární práci a jako téma jsem si zvolila personální politiku banky, ve které jsem právě pracovala. Byla jsem naštvaná a zdrbala jsem v té práci úplně všechno – od vrátného až po generálního ředitele. Ten den jsem ale posílala i žádost o práci do jiné banky. Odeslala jsem dopis se svým životopisem a čekala na reakci. Když mi za pár dnů odpověděli, že mé postřehy jsou sice hodně zajímavé, ale že nemají zájem o spolupráci s člověkem, který vynáší tajná data jejich konkurence, byla jsem v šoku. Znovu jsem si otevřela ten nešťastný mail a zjistila jsem, že jsem jim místo svého životopisu poslala svou seminární práci.“
– Blanka, 25 let, personalistka
„Sáhla jsem mu mezi nohy.“
„Pracuju ve firmě zaměřené na daňové poradenství, takže máme přesně předepsané oblečení, které musíme do práce nosit; ženy kostýmky a muži oblek. Na jaře do našeho oddělení nastoupil nový kolega, který se mi už na první pohled líbil. Zájem byl oboustranný, takže jsme se na sebe zpočátku jen culili, postupem času jsme se ale začali osmělovat a vzájemně jsme se různě, jakoby z legrace, oplácávali. Jednou jsme slavili narozeniny naší společné kolegyně a já jsem rozpálená červeným vínem vyšla na chodbu, kde stál u kopírky můj nápadník. Řekla jsem si, že nastal čas prolomit ledy, přistoupila jsem k němu zezadu, protáhla mu ruku mezi nohama, jemně stiskla penis a zašišlala: ,Myšičko myš, pojď ke mně blíž...‘ Okamžitě se otočil a já s hrůzou zjistila, že šátrám v rozkroku majiteli firmy. V tu chvíli jsem sice myslela, že se propadnu do země, ale musím přiznat, že tenhle zážitek nás sblížil natolik, že spolu už půl roku chodíme.“
– Kateřina, 29 let, daňová poradkyně
„Seřvala jsem šéfa.“
„Ve svém bývalém zaměstnání jsem pracovala pod Šimonem, který právě vyšel ze školy a teprve se po firmě rozkoukával, takže mu šéfovské křeslo bylo trochu velké. Velel týmu pěti žen, ale vzhledem k faktu, že se nám nedokázal bez červenání ani podívat do očí, autoritu si získával hodně pomalu. Jednou jsme finišovali s nějakým projektem a já jsem měla v pondělí odevzdat jednu ze zpráv. V úterý ráno vtrhl do mé kanceláře Šimon a koktal něco v tom smyslu, abych mu odevzdala tu zprávu. Odsekla jsem mu, že už ji má dávno na stole, ale on trval na tom, že jsem mu ji nepředala. Popadl mě vztek a seřvala jsem ho jako malého kluka, že si má udělat na stole pořádek, když v tom svém bordelu nedokáže najít ani zprávu, kterou jsem mu včera dávala. Vycouval pozpátku ze dveří a vypadalo to, že se rozbrečí. Když za ním zapadly dveře, ještě jsem si stěžovala kolegyni na jeho neschopnost. Při té příležitosti jsem otevřela zásuvku a málem jsem se udusila. Navrchu ležela moje zpráva, kterou jsem zapomněla odevzdat!“
– Eva, 29 let, ekonomka
„Nepoznala jsem ho!“
„Když jsem studovala češtinu a italštinu na vysoké škole, měli jsme povinný kurz filozofie, kde se dával zápočet za účast na přednáškách. Filozofie mi ale odjakživa připadala jako nekonečné rozumování o nesmrtelnosti chrousta, a tudíž i jako nekonečná nuda. Takže jsem se přednášky rozhodla velkoryse ignorovat. Byla jsem přesvědčená, že vedoucí si mě stejně při tom počtu lidí nemůže pamatovat. Na konci semestru jsem optimisticky zaťukala na dveře pracovny, kterou sdílelo asi pět učitelů. U stolu seděl nějaký člověk, kterého jsem se zeptala, kde bych našla docenta Nováka. Když se mě zeptal, co od něho vlastně potřebuju, odpověděla jsem, že bych si ráda nechala zapsat zápočet z filozofie. Nato ten člověk nahodil ledový výraz a řekl: ,Docent Novák jsem já, a protože ani nevíte, jak vypadám, předpokládám, že jste se na mých přednáškách příliš často neobjevovala. Jistě tedy pochopíte, když vás teď vyhodím.’ Musím přiznat, že tak rychle jsem ještě dveře nezavírala.“
– Jiřina, 25 let, archivářka
„Špatně jsem skryla erotiku.“
„Když se se mnou před půl rokem rozešel Štěpán, hrozně to se mnou zamávalo. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na něj a pořád jsem si v hlavě přehrávala situace, kdy jsme ještě byli spolu a oběma nám bylo krásně. I v práci jsem nedokázala myslet na nic jiného než na ty promilované večery s ním a rozhodla jsem se, že alespoň své city přenesu na papír. V pracovní době jsem tedy Štěpánovi skládala erotické básně popisující naše nejdivočejší milování a nejkrásnější okamžiky. Netroufla jsem si je ale psát do počítače a nechat choulostivé texty jen tak v šuplíku pracovního stolu se mi také nechtělo. Pracuju v jedné velké pojišťovně, a schovávala jsem je tedy do jedné složky, s níž se už několik let nepracovalo. Jednou jsem ale onemocněla a zrovna v době, kdy jsem se potila v posteli, přišla do mého oddělení kontrola a samozřejmě vyhmátla i ,mou’ složku. Když jsem se potom po nemoci vrátila zpátky, myslela jsem, že se propadnu hanbou. Básně mezitím oběhly celou firmu a dodnes mi z nich někteří zlomyslní kolegové citují úryvky.“
– Alžběta, 26 let, úřednice
