Už je to dvacet let, co byl součástí zlaté vídeňské party, která odstartovala nezapomenutelné období české hokejové hojnosti. Už je to ale taky dvacet let, co Stanislav Neckář (40) dostal knížku o doutnících, začetl se do ní a následně při jednom z tripů Ottawy, kde tehdy hrál, zašel do specializovaného obchodu, jeden si koupil...
„A strašně mě to oslovilo a začalo bavit. Každé léto jsem pak zkoušel nové a nové doutníky, až se z toho stal byznys,“ vypráví Neckář.
A tak zatímco mnozí hokejisté se po kariéře promění v investory, jiní v rentiéry, Neckář si pořídil obří karavan. Luxusní. A brázdí s ním Floridu. Zpočátku méně, pak hodně a teď zase méně. Například objíždí golfové turnaje, na kterých nabízí doutníky a vypráví o nich. „Byly časy, kdy jsem měl 160 akcí za rok.“
Tohle nemá být reklama na kouření, jenže ač je člověk nekuřák, tak při Neckářově vyprávění, v němž z doutníků dělá vědu, by hned okusil. Je to jako s vínem. I u něj se stanete znalcem až po letech praxe, až když proniknete do historie i teorie, když pochopíte výrobní procesy i jaká odrůda se k čemu nejlépe hodí.
„Vinař taky hned zpočátku nezjistí, jaké to víno je. Chce to čas. Prostě platí, že čím víc doutníků vykouříte a čím víc poznáte chutí tabáku, tím je paleta na jazyku pestřejší. Ráno si proto dávám něco slabšího, co jde ke kafi. Večer, když mám steak, sáhnu po něčem silnějším. Jinak doutník chutná i u vína.“
Čtyři tisíce doutníků ve sbírce
A že má Neckář z čeho vybírat. Doma má velký humidor (zařízení, které udržuje stálou vlhkost) a v něm na čtyři tisíce doutníků (průměrná cena je 8-12 dolarů) včetně pár cenných kousků, které „koštuje“ jen při výjimečných příležitostech. K tomu si nechává vyrábět doutník, který nese jeho značku a který si sám namíchal.
Zajímá se o historii, zná šéfy doutníkářských fabrik, dvakrát do měsíce vyráží do speciálních klubů na ochutnávky novinek. Neckář je ale za těch dvacet let rovněž vyhledávaným znalcem, a tak než výrobci uvedou novinku na trh, on patří mezi vyvolené testovače. „Dostanu třeba čtyři druhy, na kterých jsou jen očíslované pásky. Když mám čas a chuť, tak si sednu, zakouřím si a řeknu jim svůj názor,“ popisuje.
Stanislav Neckář se Stanley Cupem v roce 2004.
Možná to je překvapivé, ale klienty má i mezi hokejisty. Koneckonců když s Tampou vroce 2004 vyhrál Stanley Cup - byť tehdy kvůli zranění většinu sezony propásl - vítězné doutníky do kabiny dodal on. Objednávku měl i loni, jenže tým Lightning ve finále padl. A hráči mu volají třeba i tehdy, když se jim narodí dítě a oni se chtějí na oslavné party předvést s doutníky s vlastním jménem.
Jinak byl ale hokej pro Neckáře roky uzavřenou kapitolou. „Měl jsem ho dost, po fyzické i psychické stránce. Já měl problémy s třísly, byl jsem na operaci, pak se vrátil, ale dál to bolelo. Byl jsem nešťastný, protože jsem se dostal do věku, kdy jsem v hokeji už šel jenom dolů. A doutníky byly ideální přestup. Odpočinul jsem si a dělal věc, co mě baví.“
Jako trenér jsem kouření omezil
Až olympiáda ve Vancouveru leccos změnila. Jeho synovi Tyovi bylo necelých osm, do té doby ho příliš bruslit nebavilo, i když ho na led táta párkrát vzal. Vlastně Neckář senior rezignoval, nechtěl syna nutit. Jenže když Ty koukal na olympiádu, sám za tátou přišel, že chce taky hrát.
Neckář přivedl syna do mužstva, kde byl třeba i syn Martina St. Louise, někdejší hvězdy Tampy, a Ty se zprvu trápil. „Myslel si, že to bude jednoduché, jenže všichni už bruslili. On ne, trápilo ho to, ale zároveň popostrčilo a po půl roce se jim vyrovnal.“
Zprvu vodil syna na trénink jednou dvakrát týdně, čekal, jestli od hokeje neuteče, až se ho jednou šéfové týmu zeptali, jestli by rovnou nezačal i trénovat. Neckář kývnul, udělal si licenci a teď společně s Finen Samim Salem (hráčem s 878 zápasy v NHL) vedou dvanáctileté kluky v Tampě. I proto výrazně omezil svůj doutníkářský byznys i kouření.
„Před dvěma lety jsem si dával tři doutníky denně, když jsme měli výjezd, tak i šest, ale teď, když jsem udětí, tak nechci, aby ze mě byl cítit tabák. A nechci, aby mě kluci viděli kouřit. Trenér je neučí jen hokej, ale vychovává je i jako lidi.“
I s pojízdným karavanem se vydává za zákazníky třeba jen třikrát do měsíce, místo dřívějších 15 akcí. Zato propadl trénování, k tomu dává i soukromé lekce bruslení. „Baví mě to, člověk se na hokej zase dívá z jiné stránky.“
Nezabíjejte u dětí kreativitu
Sedíme spolu na recepci malého zimáku na předměstí Tampy, který byste lehce přehlédli. Náš hovor se trošku protahuje, a tak už na ploše bruslí jeden klučina, kterému za pár minut Neckář začne vysvětlovat, co a jak dělat.
Zájemců má dost, popularita hokeje na Floridě roste. Možná i proto, že dřív děti trénovali amatéři bez praxe a vzdělání, ale teď je cepuje čím dál víc bývalých hráčů NHL. „Tady je na malém prostoru tolik trenérů, to nemají ani v Kanadě. A hokej tady jde nahoru. Dřív, když zdejší mančafty vyrazily na sever, dostávaly 0:10, 0:15, dnes se vracejí jako vítězové turnajů.“
Vnímání hokeje se zkrátka změnilo. Například před deseti lety poznali Neckáře i další hráče Tampy na ulici jen opravdoví fajnšmekři. To se samozřejmě změnilo, ale přesto i dnes slyší: „Co hokej?“
Česky jsem nezapomněl, říká NeckářPřes dvacet let je v zámoří, manželka je Kanaďanka, roky žijí na Floridě, proto není divu, že ani doma Stanislav Neckář nemluví se svými dětmi česky. Přesto je jeho čeština na rozdíl od mnohých jiných krajanů, kteří se usadili v Americe, bez jakéhokoliv akcentu a do jazyka ani nenaskakují anglicismy, což se stává i lidem, kteří žijí v Česku. Neckář říká: „Čeština se přece zapomenout nedá. Navíc trénuji v mužstvu jednoho Čecha, jehož rodiče tady žijí. Ten kluk mého mladého učí česky a i já jsem díky němu začal víc česky mluvit.“ |
Ke změně pochopitelně přispěly úspěchy Tampy Bay v NHL. Tahle reklama přivádí na tréninky nové zájemce. „Dřív tady byl problém dát dohromady mančaft třinácti kluků. Teď už je to mnohem lepší, ale na Kanadu, kam jich přijde na nábor 200, stejně nemáme.“
Jen zpovzdáli Neckář sleduje český hokej, na internetu ho vždy zaujmou články o někom z bývalých spoluhráčů ze zlaté Vídně. A těší ho, že většina z nich dělá do hokeje. Že je ale český hokej na ústupu, ví. „Za mých dob bylo v NHL sedmdesát osmdesát hráčů, dneska okolo pětadvaceti. Zato hodně Američanů chce hokej hrát, kvalita stoupá.“
A jak se mu jako bekovi s 500 starty v NHL dívá na to, že tahle „profese“ v Česku téměř vymřela? Nabízí vysvětlení: „I já, když jsem jako kluk hrál beka, tak jsem chtěl být útočník. Každý se vidí, že bude dávat góly, že se zviditelní. Vidím to i u syna, jenže kluci si neuvědomují, že dobrý obránce musí taky umět bruslit a pořádně nahrát.“
A pokračuje: „Často se v dětech zabíjí kreativita. Ke mně hodně chodí maminky z jiných týmů, že jim jejich syna dal trenér z útoku do obrany nebo naopak. Já jim říkám: To je dobře. První věc je, aby se naučili bruslit, protože to je dneska základ. A pak je v tréninku nechávám na postech rotovat. I bek se musí naučit udělat kličku a musí ji umět udělat pod tlakem. Kolikrát dám útočníka dozadu v rozhodujících momentech zápasu. Něco jiného totiž je, když je to 10:0, a něco jiného, když 3:3. Nemám problém, když něco zkazí, ale snaží se. Když ale něco zkazí a koukají do nebes, tak to se mnou mají těžké.“
S hokejem teď začíná i jeho mladší, šestiletý syn. Ani jeho nenutil, o bruslení si řekl sám. „Vždy děti musí samy. Vidím na některých rodičích, že kluky vodí a oni vlastně hrát nechtějí. Pak jim říkám, že jsou to vyhozené peníze i čas. Že by ten kluk mohl dělat něco jiného.“
Bubny zdědila dcera
Z jeho názoru lze poznat, že ho hokej zase pohltil. Že ho baví vychovávat, učit i vidět bezprostřední dětskou radost po vítězstvích. A i Václav Prospal, který v Tampě rovněž trénuje mládež, o bývalém budějovickém parťákovi říká, že je na zimáku „pečenej, vařenej.“
I proto čtyřicátník Neckář už pět let neseděl za bicími, na které tak rád hrával. Ale nepráší se na ně! Teď do nich mydlí starší, čtrnáctiletá dcera. A Neckář, který má čtyři děti a říká o sobě, že se cítí jako autobusák, v ní vidí talent. „Hraje ještě na piano a zpívá.“
Talent k hokeji tedy podědili synové, dcera zase k hudbě. Převezme jednou někdo i sbírku doutníků a byznys?
