"Jenže brácha nemá medaili z olympiády," směje se Martin, bronzový muž z vancouverské štafety, při rozhovoru o bratrovi, čerstvě zlatém hokejistovi. "Ale je o čtyři roky mladší. Má čas."
Kdo byl odmalička šikovnější, Martine?
Vždycky brácha, na všechny sporty. On byl ten šikovnej, já jsem ten dříč. I když taky musel projít cestu trnitou. Odváděl v Pardubicích černou práci a vedle něj se střídali dobří hráči, kteří z toho těžili, třeba Průcha. Brácha byl vždycky ten, co nakonec zůstal doma a na mistrovství nejel. Tak teď si to konečně vychutnal. Před přípravou s Běloruskem mi říkal: Kdybych teď zase vypadl, budu fakt nas....
Býval v dětství doma i tím hodnějším?
Oba jsme byli hodní. Tedy... vlastně jsme se hrozně rvali. Ale protože jsem starší a moudřejší, tak abych nedostal od toho mladšího do držky, v patnácti jsem s rvačkama přestal. To už začal být brácha hodně silnej. My se většinou rvali, když naši nebyli doma. A jakmile cvakl výtah, sedli jsme k učení a dělali, že jsme hodní, i když jsme byli zpocení a rudí až za ušima.
Líp jste se učil pro změnu vy?
Jo. Brácha blbej není, ale učení mu k srdci nepřirostlo. Já mám maturitu a na vysoké jsem přerušil ekonomii. Od září se k ní chci vrátit.
Měli jste kdysi vysněné povolání?
Já chtěl být doktorem, brácha úplně odmalička hokejistou. Co se týče učiva, byl nezvladatelný, máma s ním byla i v poradně a tam jí pan odborník řekl, že bude nejšťastnější, když bude hrát hokej. Takže si splnil sen.
V čem je ještě jiný než vy?
Že je ještě větší flegmatik. Nikdy neměl s ničím problém. Daňové přiznání? Termíny? Proč by si dělal těžkou hlavu? Ono to vždycky nějak dopadne. Nechává všechno plynout, nenervuje se.
A na běžkách mu to jde?
Jo, to umí. Mohl být dobrý, rychlý sprinter. Onehdy, když už jsem byl mistrem světa, tak v soupaži na 100 metrů byl pro mě na lyžích nepříjemným soupeřem. Ale říká, že na nich vydrží v tempu tak minutu – a pak musí na střídačku.
