"Body pro mě znamenají nějakou jistotu a sebedůvěru při řešení situací na ledě, klid na práci. Ale to je celé. Nějaké mety nebo střežení si prvního místa, to nehrozí," povídá Marušák, který minulý pátek oslavil 38 let.
Ve Zlíně si hokej zase užíváte, že?
Adaptace přes léto proběhla, jak jsem si představoval. Nevracel jsem se do neznámého prostředí, takže to bylo všechno jednodušší. Kluci mi pomohli, trenéři mi dali důvěru, tak se to snažím nějak splácet. Mám i dost prostoru na ledě. Hned se hraje lépe.
Nemrzí vás, že jste se nevrátil dříve než po sedmi letech?
Asi to tak mělo být. Nikdy jsem se návratu nebránil, ale okolnosti tomu nepřály a vyšlo to až letos.
Jak byste charakterizoval současný zlínský tým?
Mančaft je vhodně poskládaný. Je tady dostatek starších hráčů, kteří tomu dají řád. Vedle nich můžou mladí rozvíjet svůj talent a posouvat se dál. Mužstvo má potenciál.
Nevadí souhře, že se po vašem boku v první obraně vystřídali už čtyři spoluhráči?
Pořád je prostor něco zkoušet. A okolnosti nebo případná zranění to stejně nějak pozmění. Je teprve půlka sezony a také sestava se postupně krystalizuje a stabilizuje. V tuhle dobu je to normální stav.
Jste nejčastěji střílejícím obráncem extraligy, 70 ran do prostoru brány je vysoké číslo i na útočníky.
Je to moje oblíbená činnost. (úsměv) Kluci mi vytváří momenty pro střelbu, tak je škoda toho nevyužívat.
Po tréninku občas zůstanete s Petrem Čajánkem na ledě a přidáváte si. Oprašujete dávnou spolupráci?
Ani ne. Spíše si každý z nás řekne, jakou herní činnost potřebuje vypilovat. Kombinace beka a útočníka je vhodná pro práci v tréninku navíc. Vyhovíme si. On mi to dá na volej na modré, já mu nastřeluji puky před bránu na teč. Je to vzájemná pomoc.
Hrajete jenom na tři obrany a na ledě jste v průměru více než dvacet minut na zápas. Jak to zvládáte kondičně?
Kupodivu se cítím dobře. Tempo hry na tři obrany je pro beky vhodnější než na čtyři dvojice. Zátěž je v tuhle chvíli únosná.
Na váš podnět se většina zlínských hráčů nechala zapsat do registru dárců kostní dřeně. Co vás k tomu vedlo?
Inspirovala mě moje manželka. Kamarádí se s Petrou Slavíkovou, kterou bohužel opakovaně postihla akutní leukemie. Požádala mě, jestli bych nezkusil něco udělat mezi kluky.
Čekal jste, že se do akce zapojí tolik spoluhráčů?
Byl jsem příjemně překvapený. Navíc se teď přidal i tým juniorů a 10. prosince bude darovat krev podobný počet hráčů jako nás.
Zlínský klub je hodně aktivní při charitativních akcích. Zažil jste tohle i jinde?
V Plzni a Pardubicích na tohle dbají a je to podobné jako ve Zlíně. Jsem přesvědčený, že to tak má být.
Jaká je odezva zdravotníků, obyčejných lidí?
Jsou rádi. Pro mladší generaci i pro širší veřejnost jsme možná nějakými vzory a příklady táhnou. Popularizace těchto věcí není nikdy na škodu.
