Zdislav TabaraSe jménem Zdislava Tabary je spjatá zlatá éra vsetínského hokeje. V 90. letech vznikl v malém městě na Valašsku hokejový kolos, který pod patronátem bosse Romana Zubíka šestkrát získal ligový titul. Pokaždé u toho byl Tabara, který ve Vsetíně strávil jako hráč i trenér jednadvacet sezon. Do týmu přišel v listopadu 1985, kdy se na Lapači hrál krajský přebor. Jako hráč v něm působil sedm sezon a zažil postup do druhé národní ligy v sezoně 1986/87. O soutěž výš se Vsetín dostal o čtyři roky později. Hráčskou kariéru uzavřel v roce 1992 a okamžitě se posunul do funkce asistenta trenéra. Nejprve Jiřího Šelešovského, pak stál tři sezony po boku Horsta Valáška. S nimi také Vsetín v roce 1994 postoupil do extraligy, aby ji potom senzačně vyhrál. To se Tabarovi povedlo ještě pětkrát. „Všechny postupy byly úžasné, ale tituly přece jen převažují. Zejména ten první, to byl nejsilnější zážitek,“ odpovídal na otázku, na který úspěch vzpomíná nejraději. Tabara byl klidný, přemýšlivý kouč. Možná i proto, když žlutozelení získávali tituly jako na běžícím pásu, byli někteří fandové přesvědčeni, že takový tým trenéra ani nepotřebuje. „Hráči jako Dopita, Čechmánek, Patera a další se jako hvězdy nechovali. Byli to úplně normální kluci, nad nikoho se nevyvyšovali. Občas jsem měl problémy spíše s těmi, kterým vyšla jedna sezona a už si mysleli, že umějí všechno,“ říkal Tabara. Když tým po krachu Zubíkova podnikatelského impéria bojoval o extraligové přežití, dávali to někteří fanoušci za vinu právě Tabarovi. To byl jediný moment, který ho za celou dobu ve Vsetíně zklamal a hluboce zasáhl. „Chápu, že chtějí vidět pěkný hokej a vítězství, ale výsledky odpovídají síle hráčského kádru,“ svěřil se po zápase, kdy diváci opakovaně požadovali jeho odchod. Před sezonou 2004/05, kdy byl v říjnu odvolán, mohl Vsetín opustit. „Nechtěl jsem ale být zbabělec a utéci, když jsme nemohli hrát o titul. Klub mi dal příležitost a já jsem mu to chtěl vrátit,“ prohlásil. Tato věta přesně charakterizuje jeho vztah ke vsetínskému hokeji. Po epizodách v Novém Targu a Valašském Meziříčí podepsal Tabara před sezonou 2006/07 smlouvu s ambiciózní slovenskou Nitrou. Začínající zdravotní problémy však způsobily předčasné ukončení kontraktu. Poté, co se jeho stav zlepšil, vrátil se do Vsetína trénovat juniory. Sezonu už však bohužel dokončit nestihl. Zákeřná nemoc byla silnější. |
Jenáček, dnes šéf vsetínského mládežnického hokeje, zažil postup Vsetína do extraligy, mistrovské tituly i cenu pro nejlepšího nováčka. Se Zdislavem Tabarou se znal od dětství, později proti sobě hráli jako hráči. Tabara jej vedl jako trenér a kariéru kouče zakončil po Jenáčkově boku.
"Zdíša dokázal vyjít s mladými kluky i největšími hvězdami. V tom byla jeho síla," říká Jenáček.
Do mužstva jste přišel, když Tabara trénoval druhým rokem. Bylo vidět, že se tomuto řemeslu učí?
Když začínal, byl to takový správný asistent. Nezkazil žádnou legraci, přitom nás mladé dokázal usměrnit. Díky výsledkům byla pohoda, k žádným konfliktům nedocházelo. On k tomu přispíval tím, že nevyhledával konflikty za každou cenu jako někteří jiní trenéři.
Měl jako mladý kouč respekt?
Já jsem s ním měl specifický vztah. Zdíša hrál s mým tátou v Třinci. Tehdy jsem měl deset dvanáct let, tykal jsem mu, znal jsem ho od dětství... Ale jako hráči jsme k němu respekt rozhodně měli. Třeba i tím, když si s námi zahrál bago na ledě. Bylo vidět, že to v rukou pořád má.
Jak vycházel se staršími hráči?
V pohodě, Zdíša byl věčně usměvavý, dobře naladěný. Navíc s celou řadou z nich ještě hrál. A třeba s Rosťou Vlachem měl vyloženě kamarádský vztah.
Co bylo za Valáškovy éry jeho hlavním úkolem?
Byl spojkou mezi panem Valáškem a hráči. Když jsem měl problém, o kterém jsem se bál říct Valáškovi, šel jsem za Zdíšou a byl jsem si jistý, že u něj najdu pochopení. Počítal jsem s tím, že to Valáškovi podá v přijatelné formě. On to dokázal zařídit tak, že pak za mnou hlavní trenér přišel a všechno jsme si vyjasnili. Byla to super spojka. Věřili mu i ostatní kluci. Věděli, že nikam nic nevynese. Předal jenom to, co bylo týmu prospěšné. Proti nám hráčům nikdy nic nezneužil.
Přesto, uměl se na vás hráče i rozčílit?
Když bylo třeba, dokázal říci velmi důrazně, že takto by to nešlo. Ale křičet na hráče, to nikdy nebyl jeho styl. Bylo to samozřejmě dáno i jeho povahou. Věděl, že křik nepomůže. A drtivá většina hráčů takový přístup ocení.
Co bylo na jeho práci typické?
Práce asistentů je hodně podobná. Neměli by chtít za každou cenu vydobýt si respekt fušováním do práce hlavního trenéra. V tomto směru byl výborný. Jak s Horstem Valáškem, tak s Honzou Nelibou tvořili velmi dobrý tým. Zdíša byl ten klidnější, tvrdší ruku představoval jeho kolega. Dohromady to byla vždy vyvážená dvojice.
Co jste si od něj vzal do své praxe?
Potkali jsme se u vsetínské juniorky. Obdivoval jsem, jak dokázal řešit věci v klidu. Nepřenášel na hráče nervozitu nebo stres. Jeho projev byl hodně blížící se ideálu. Nebál se zvýšit hlas, rozpumpovat trénink, ale většinu věcí řešil v klidu. Dokázal k hráčům přistupovat individuálně, uměl velmi dobře rozeznat, co na koho platí. V tom byla jeho velká síla. Dokázal vyjít i s největšími hvězdami. Takto se snažím postupovat i já.
