Neměl se s kým bavit, nikomu nerozuměl, tísnila jej samota. Stačil měsíc a Dominik Hrachovina měl sto chutí prchnout ze svého finského dobrodružství zpět domů. „Ale hokej mi furt šel, takže jsem se mohl aspoň o něco opřít,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo patnáct let, gólman původem z Brna.
Za svou kuráž, odhodlání i píli se nedávno dočkal královské odměny. V jednadvaceti okusil, jaké to je, být hokejovým mistrem Finska. „Bylo to úplně brutální,“ líčí nadšeně hráč Tappary Tampere. „Sezonu jsem začínal na farmě, a kdyby mi někdo řekl, že budu slavit titul, tak bych se mu vysmál. Ale byla z toho krásná sezona s nádhernou tečkou.“
Hrachovina titul získal jako brankářská dvojka. Ale to neznamená, že by byl jen divákem. V základní části odchytal 17 zápasů (plus dva za Hämeenlinnu, kde chvíli vypomáhal), další dva starty přidal ve čtvrtfinále play-off. A oba byly vítězné.
„Říkal jsem si, že než abych se nervoval, půjdu si to užít. A povedlo se,“ jásá.
Jeho umu už si stihli všimnout i soupeři. „Hráli jsme proti němu třikrát a pokaždé bylo znát, že chytá dobrý gólman,“ sděluje útočník Petr Hubáček válející v Jyväskylä. „Je klidný, na svůj věk hodně vyzrálý. Pokaždé, když dostal šanci, odvedl dobrý výkon.“
Vzhledem k jeho věku se od Hrachoviny dají očekávat další velké věci. Trochu ukrytý ve Finsku tak roste velký brankářský talent, jehož jméno většina českých fanoušků ani nezná.
Já chci do brány, brečel malý útočník
I když... Jméno Hrachovina v hokejovém světě úplně neznámé není. V nižších soutěžích dlouhé roky chytal Dominikův táta Petr, jehož si fandové Rosic či Komety mohou pamatovat i díky staré brankářské helmě s „košíkem“. „To on byl můj největší motor,“ oznamuje Dominik.
Ten měl odmalička jasno, že chce být gólmanem. „První dva roky byl útočník, ale když se na konci tréninku hrálo na dvě mezi kužely, tekly mu krokodýlí slzy, že chce do brány,“ směje se Petr Hrachovina. „Já jsem s tím bojoval, protože vím, co to obnáší, chytat totiž může jenom jeden. Ale on si to nedal vymluvit.“
Dominik Hrachovina začínal v Kometě, pak se přesunul do Havířova. A tam v jeho patnácti přišel zásadní zlom kariéry – odletěl do Finska, uspěl při testech a získal angažmá v Turku. „To víte, že jsme se o něj s manželkou báli, je to naše jediné dítě. Ale zkuste klukovi vzít takovou příležitost,“ líčí Hrachovina starší. „Navíc mu všude předhazovali, že chytá jen proto, že tatínek všechny zná. A to jsem nechtěl dopustit. Chtěl jsem, aby ukázal, co v něm je.“
Dominik Hrachovina v brance Tappary Tampere
A v Hrachovinovi mladším toho třímalo hodně. Mimo jiné silná osobnost, díky níž překonal počáteční potíže. „Je to cílevědomý a inteligentní kluk. Je vidět, že mu na hokeji záleží a že ví, za čím jde. Zároveň je to pohodovej kluk – vtípek sem, vtípek tam,“ popisuje Hubáček svého skoro souseda z brněnské Líšně.
Poznali se ale až ve Finsku, kde se Hrachovina rychle otrkal. Když se s ním týmoví parťáci nechtěli moc bavit anglicky, vrhl se na finštinu. A mimořádně obtížný jazyk za pouhý rok pochytil. „Měl jsem super spoluhráče, kterého jsem furt otravoval a ptal se, co se jak řekne,“ přibližuje.
Po roce v Turku zamířil do Tampere, kde se postupně prokousával mládežnickými kategoriemi. A přitom hltal lekce z proslulé finské brankářské školy, která je v současnosti opěvovaná jako ta nejlepší na světě.
„Já jsem ho naučil všeobecné základy, ale tam si ho vypilovali k obrazu svému,“ podotýká Petr Hrachovina.
Tajemství finské školy? Mladým klukům nepatlají hlavy
V čem tedy spočívá finské kouzlo, díky němuž vyslanci země jezer úspěšně dobývají NHL? „Není to ani tak o stylu, jako o systému, který je perfektně propracovaný,“ oznamuje Dominik Hrachovina. „Brankáři jsou odmalička vedeni, ve všech kategoriích mají specialisty na gólmany. Soustředí se na zlepšování všech detailů. A i když si to každý tým dělá trošku po svém, tak se drží celkového programu. V tom je největší síla: pracují všichni dohromady, a ne každý sám za sebe. Mladým klukům tak nepatlají hlavy tím, že mu každý říká něco jiného.“
Hrachoviny si všimli i čeští mládežničtí trenéři. Účastnil se světových šampionátů do 18 i 20 let, ale do branky se na nich nikdy nedostal. Zato ve Finsku zářil a už loni třikrát nakoukl do elitní mužské soutěže.
„Finská mentalita a myšlení manažerů i trenérů jsou takové, že se nebojí dát šanci mladým klukům. A mají s nimi trpělivost, takže je po nepovedeném zápase neodepíšou, ale naopak podrží,“ vysvětluje Hubáček.
Český mladík s maskou se své příležitosti chytil. Letošní ročník sice zahájil jako týmová trojka a putoval na farmu do druhé nejvyšší soutěže, ale po odchodu veterána Mikyho Noronena začal krýt záda Tomimu Karhunenovi.
Dominik Hrachovina v přípravě reprezentace do 20 let.
Výsledkem zdařilé jízdy byl titul, po němž z klubu spadl obrovský balvan. Po třech prohraných finále za sebou se Tappara, v jejímž dresu řádil i zázračný teenager Patrik Laine, konečně dočkala poháru, který na náměstí oslavovalo dvacet tisíc fanoušků. A výjimečné události odpovídaly i oslavy.
„Bylo to hodně divoké. Čtyři pět dní jsme se nezastavili, jeli jsme pořád čtyřiadvacet hodin denně,“ popisuje Hrachovina, který se prý jako zelenáč neztratil. „Určitě tam jsou ještě rezervy, do levelu jako Finové se asi nedostanu, ale snažil jsem se držet krok, abych nezůstal pozadu.“
Pro rod Hrachovinů to byl mimořádně úspěšný rok. Junior slavil titul, jeho táta pracující jako trenér gólmanů ve Znojmě to s týmem dotáhl až do finále EBEL. „Obojí jsem si strašně užil,“ lebedí si.
Táta vzadu, junior vpředu. Hrachovinové válí i na inlajnech Jeden počin zvládli Hrachovinové i společně: s Boskovicemi loni postoupili do extraligy v in-line hokeji. Táta mužstvo drží v bráně, jeho syn se prohání v útoku.
„V brance mě to na inlajnech nebaví,“ vysvětluje Dominik, který přitom na kolečkových bruslích vychytal dvě zlata na juniorských mistrovstvích světa. „Můj další cíl je, dostat se do dospělého nároďáku v útoku. Ale v extralize zatím čekám na první trefu, za pět zápasů mám šest asistencí. Přitom šancí jsem měl hrozně moc.“
Ta hlavní kariéra se však odvíjí v hokejové brance. „Žádné velké cíle si ale nedávám,“ oznamuje Hrachovina. „Když se někdo zeptá, tak říkám, že chci do čtyřiceti hrát hokej, abych nemusel chodit do práce. Kecal bych, kdybych řekl, že bych si nechtěl zkusit nějakou větší ligu. Ale beru to tak, že se snažím každý den odevzdat všechno, co ve mně je, a víc to neřeším.“
Přestože se označuje za „jasného Brňáka“ a léto strávené v Česku by za nic nevyměnil, hokejově preferuje Finsko. „Čím déle zůstanu, tím to pro mě bude lepší,“ říká.
Zvykl si dokonce i na dlouhé severské noci. „Je to jenom o hlavě. Když se zrovna nedaří, vy jdete na trénink za tmy a z něj pomalu taky, tak to není nic příjemného. Ale dá se na to zvyknout. Lidé jsou tak strašně hodní, příjemní a umí se k sobě tak hezky chovat, že v tom žádný problém není.“
