Když v sobotu ve finále play off (17.45) druhé anglické nejvyšší soutěže klub sídlící ve městě na sever od Londýna, které většina zná kvůli přilehlému letišti, porazí Coventry, zajistí si pro příští sezonu účast mezi elitou.
„Chceme si to hlavně užít. Přípravu a den zápasu, protože všechno uteče strašně rychle a pak zůstane už jen vzpomínka,“ řekl pro klubový web útočník Carlton Morris.
Když postoupí, v Premier League si zahrají poprvé od roku 1992. Tehdy Kloboučníci - „the Hatters“, jak se tamnímu klubu se symbolickou pokrývkou hlavy ve znaku přezdívá, zažívali své nejlepší období. V nejvyšší soutěži vydrželi přesně deset let, během nichž například porazili Arsenal v Ligovém poháru.
Od té doby? Propad až do třetí ligy, pak chvilkový vzmach a přímý sešup dokonce mimo anglickou ligovou pyramidu.
Vlajka na stadionu Kenilworth Road, která odkazuje na památný sestup klubu v sezoně 2008/09, při které přišel o třicet bodů kvůli finančním nesrovnalostem.
V dubnu 2009 klub opustil skupinu čtyř nejvyšších anglických fotbalových soutěží po 89 letech. Kvůli finančním nesrovnalostem navíc čelil třicetibodovému odpočtu.
„Už jsem přestal věřit, že se někdy vrátíme zpět,“ líčil pro BBC tehdejší kouč Mick Harford, současný šéf místní mládeže.
„Byli jsme největší klub, co hrál takhle nízko. Každý zápas vypadal jako boj v poháru,“ popisoval nelehkou situaci.
V páté divizi se Luton zasekl na pět let. Něž najal experta na útěk z „mimoligových soutěží“. John Still, zarytý fanoušek klubu Dagenham & Redbridge, který do té doby trénoval a vytáhl do čtvrté ligy, tým svého srdce opustil, aby mohl postoupit znovu. Už potřetí.
„Spatřil jsem nevídaný potenciál, neuvěřitelný potenciál,“ vysvětloval.
Lutonský šéf mládeže Mick Harford na tribunách Kenilworth Road. Tehdejší trenér s klubem sestoupil, poté se vrátil a dostal jej až do druhé ligy.
Měl pravdu. V jeho první sezoně sice tým zažil nejhorší umístění v historii, pak už celou soutěž suverénně ovládl a poskočil zpět do League Two.
Na další posun v Lutonu čekali dlouhé čtyři roky. Na starosti už jej ale měl jiný člověk. Nathan Johnes, kterého si krátce po postupové sezoně vyhlédlo druholigové Stoke City.
Druhé místo i nejméně inkasovaných gólů v soutěži pomohl vybojovat také bývalý sparťanský brankář Marek Štěch. V sezoně 2017/18 odchytal 38 utkání a v Lutonu působil dva roky. „Jako bych vyhrál jackpot,“ popisoval pro iDNES.cz tamní angažmá.
Klub ale potřeboval rychlou trenérskou náhradu. Na lavičku usedl starý známý Mick Harford, pamětník drastického pádu. A vyšvihl svůj tým přímo do druhé ligy. A tam už Luton zůstal.
V posledních sezonách však výkonnost stupňuje - minulý rok šesté místo a porážka v semifinále play off. Letos třetí příčka a finále ve Wembley. Jeden zápas, devadesát minut a Luton může být opět prvoligový. I zásluhou současného kouče Roba Edwardse.
A přestože se trenéři střídali, některé stálice vydržely.
Třeba devětadvacetiletý záložník Pelly-Ruddock Mpanzu. V týmu hraje od roku 2013 a může se stát prvním fotbalistou, který s jedním týmem postoupí z „mimoligových soutěží“ až do Premier League.
Na stadionu jeho služby připomíná plachta s fotografií a nápisem: „Každý kolos potřebuje svůj motor. Vším jsme si prošli společně.“
Luton Town and Pelly-Ruddock Mpanzu:
✅ 2013/14: Win promotion back to the Football League
✅ 2017/18: Win promotion to League One
✅ 2018/19: Win League One and promotion to the Championship
⏳ 2022/23: 90 minutes away from the Premier League
Pelly-Ruddock Mpanzu and Luton… https://t.co/saJzbVg0MT https://t.co/MzbD7zhb6p
Fanoušci klub po celou tu dobu neúnavně podporovali. Pevné pouto mezi městem a fotbalem ukazuje například netradiční řešení stadionu přímo uprostřed obytné zástavby.
Kenilworth Road, stánek pro asi deset tisíc lidí, totiž obklopují rodinné řadové domky. Jeden z vchodů do hostujícího sektoru je umístěn přímo pod okny jednoho z nich.
Když poté kráčíte po ocelových ochozech tribun, vedle vás možná zrovna někdo seká zahradu. A nebo spíše ne, protože s vámi na stadionu právě kouká na fotbal.
Pohled na Kenilworth Road ze vzduchu.
Jedna z tribun na stadionu Kenilworth Road, kde svá domácí utkání hraje Luton Town.
„Bydlím jen deset minut odsud a upřímně je to naprosto skvělé,“ vyprávěla Hina Shafi, členka místní přistěhovalecké komunity. Lidé z Pákistánu nebo Bangladéše totiž tvoří naprostou většinu obyvatel v okolí stadionu. Kromě nich se na zápasy chodí dívat třeba studenti z místní univerzity.
„Ta rostoucí energie, když se procházíte místní čtvrtí, je skvělá. Míjíte tolik rozmanitých lidí a pozemků,“ pokračovala Shafi, která Lutonu fandí už od dětství.
„S klubem skvěle spolupracujeme,“ řekl Maqsood Anwar, opatrovník nedaleké mešity. „Nechávají nás využívat jejich parkoviště, my na oplátku například jednou při postupu rozdávali čokolády.“
Klub podporuje už přes čtyřicet let. „Pamatuji si, když jsme naposledy hráli v Premier League, bylo by skvělé to zažít znovu,“ zasnil se.
Už zanedlouho to může být pro dvousettisícové město a místní silnou komunitu realita. Ale vyhovoval by tak syrový stadion dnešním moderním požadavkům?
Nápis na jedné z tribun na stadionu Kenilworth Road. V překladu: „fotbal patří fanouškům, nikoli šejkům, oligarchům, sázkařům a bank£řům.“
Plánovaný přesun na modernější a větší stánek se zatím odkládá. I to znamená, že ikonickým vchodem pod okny místních obyvatel možná budou za pár měsíců procházet třeba fanoušci Manchesteru City, Arsenalu nebo Chelsea.
