Rodák z jihomoravských Šaratic totiž po červnovém konci ve Slovácku zcela opustil fotbalové prostředí. Kvůli zdraví totiž za poslední dva roky odehrál v lize jen dva zápasy.
„Po poslední operaci kolene jsem věděl, že se chystám na další partii ve svém životě. Doktor, který mě operoval, říkal, že koleno ještě tak nějak drží, ale já si jej nechci odrovnat úplně, abych se pak nemohl věnovat dětem,“ říká Kalouda.
10 let od světového stříbra dvacítek |
Je vám teprve 30 let. Měl jste možnosti ve fotbalu zůstat?
Nabídek na hraní bylo hodně. Ale už opravdu nechci, ani v nižší soutěži. Jednou se třeba ještě k fotbalu vrátím, manažerská role by mě bavila.
Čemu se věnujete nyní?
Už čtyři roky máme s manželkou anglickou školku a neziskovou organizaci pořádající zájmové kroužky pro děti z mateřských a základních škol. Svůj volný čas už s námi strávilo téměř 2 500 dětí v Jihomoravském a Zlínském kraji. Úplně mě to pohltilo. Vidím tady výsledek a smysl naší práce. I proto jsem přišel s vlastním fotbalovým kempem, na druhém ročníku jsme teď měli zhruba sto dětí.
Jak s odstupem deseti let vzpomínáte na stříbrný šampionát?
Nikdo moc nepočítal, že se dostaneme až tak daleko, ale měli jsme výbornou partu, která se s každým postupem ještě utužovala. Samozřejmě jsme měli i štěstí – při penaltových rozstřelech ve čtvrtfinále proti Španělsku i předtím v osmifinále proti Japonsku, kdy jsme navíc v zápase prohrávali 0:2. Ale hlavně jsme všichni táhli za jeden provaz. Že jsme turnaj nedotáhli do vítězného konce, to už nikdo neřešil, prožili jsme krásný měsíc.
Jak blízko byla výhra ve finále?
Všichni jsme věděli, že Argentina jako několikanásobný vítěz je velkým favoritem. Hrálo se na stadionu v Torontu, z dvaceti tisíc diváků bylo sedmnáct tisíc z Argentiny. Věděli jsme, že nemáme co ztratit. Zápas začal a já jsem si říkal, že na ně máme. Fakt jsme hráli dobře a oni nevěděli, jak na nás. Projevila se naše výborná parta. Klíčové ale bylo, že po našem gólu na 1:0, jsme vedení neudrželi delší dobu. Kdybychom ustáli aspoň čtvrthodinu, už bychom to zvládli, protože by Argentinci ještě více znervózněli. Ale my jsme je inkasovanou brankou hned dostali zpět do zápasu. A byli to hráči s mimořádnou kvalitou.
Vám konkrétně se ten turnaj mimořádně povedl, že? Už jen tím, že jste vstřelil tři branky.
Když už jsem tam byl, dělal jsem vše pro to, abych pomohl týmu, naší zemi. Jsem rád, že jsem mohl pomoct svými výkony, góly.
Jaký význam měl šampionát pro vaši kariéru?
Dostal jsem se tam se štěstím. Ale i když jsme udělali úspěch, šlo především o tom, abychom se pak prosadili v dospělém fotbale. A k tomu mi i to stříbro pomohlo.
Vy jste půl roku poté odešel z Brna do CSKA Moskva údajně za 130 milionů korun. Přitom se o vás zajímal Juventus, Newcastle, Chelsea nebo PSV Eindhoven.
Řeknu to úplně na rovinu. Kdyby to bylo na mně, šel bych do Juventusu, ale kluby se nedomluvily. Přitom bylo vše nachystané. Tehdy v Turíně ještě hráli Pavel Nedvěd, Zdeněk Grygera. Bavili jsme se o tom docela dlouho, byl to můj sen, šel jsem si za ním. Tu zemi, lidi, jídlo mám rád.
Když Juventus nevyšel, ozvali se Rusové?
Já jsem chtěl zůstat v Brně, to by pro mě byla asi nejlepší varianta, řešil bych přestup znovu za půl roku. Jenže když skončilo přestupní období do Evropy, dalo se ještě odcházet na východ. Z Ruska přišla astronomická částka za kluka, který hrál rok v lize. Klub na to kývl, já jako hráč sice pořádně nevěděl, do čeho jdu, a nebylo to mé vysněné angažmá, ale byla to výzva, tak jsem na to kývnul.
Byl jste i ve Spartě, Astrachani, Oleksandriji, Dukle a Slovácku. Které angažmá bylo nejlepší?
Nejlepší sezona byla asi ta poslední ve Slovácku. Dal jsem sedm gólů v lize, tři v poháru. Ono třeba ve Spartě jsme sice vybojovali titul, ale ve druhé polovině roku už jsem toho moc neodehrál. Já si vždy cením úspěchu jen tehdy, když na tom mám dostatečný podíl.
