Na to video, které předloni kolovalo po internetu, si možná vzpomenete. Utkání anglické fotbalové ligy, Arsenal proti Evertonu, závěrečné minuty. A v hlavní roli Tomáš Rosický.
Rozkmitá nohy, sprintuje, aby zastavil protiútok soupeře. Okamžitě napadá jednoho protihráče, pak druhého a když se k prvnímu míč vrátí, vypíchne mu ho ideálně načasovaným skluzem. Pak hned zvedne hlavu a zakládá akci Arsenalu.
„Ten snad nestárne,“ nechápali fanoušci v diskusích. „Takhle po hřišti létá chlap, kterému táhne na pětatřicet a má za sebou dlouhé měsíce na marodce?“
Teď je Rosickému o dva roky víc, na začátku října oslaví sedmatřicáté narozeniny. A je to zase tady: po téměř roční pauze se opět vrací, tentokrát už v rudém dresu Sparty. Znovu máte pocit, jako by na jeho hře věk nezanechal ani sebemenší stopu. Jak je to možné?
Jiným hráčům by přece trvalo měsíce, než by získali herní pohodu a obnovili návyky. „Jenže Tomáš je nadstandardní hráč. Takový tady léta nebyl a zase dlouho nebude. Borec jako on se rodí jednou za dvacet třicet let,“ říká Lukáš Zelenka, bývalý sparťanský záložník, který s Rosickým hrával už jako žáček.
V pondělí se byl přímo v Mladé Boleslavi přesvědčit, jak na tom jeho dávný kamarád vlastně je. Co viděl?
Když Rosický chvíli před koncem poločasu vstal z lavičky a odběhl do kabiny, tleskal mu celý stadion - i domácí fanoušci, kteří přitom umí zejména Spartě vytvořit pěkně nepřátelské prostředí.
Aplaus se nesl z tribun i v 63. minutě, kdy šel bývalý reprezentační kapitán do hry místo Frýdka. Nastoupil potřetí v sezoně a zvládl zatím největší časový úsek. Sparta vyhrála 1:0.
Znovu platilo, že s Rosickým na trávníku Sparta ožívá. Z každého jeho doteku s míčem vyzařovala lehkost, svěžest, ale i odhodlání. Plavšičovi nahrál do tutové šance, sám v závěrečných vteřinách po jeho centru trefil tyč. Hlavou!
„To jsem koukal, protože on žádný velký hlavičkář nikdy nebyl. Já koneckonců taky ne, nikdy jsme to pro naši hru extra nepotřebovali,“ usmívá se Zelenka.
I to, že si naběhl do vápna a skočil do souboje s vysokými obránci, ukazuje, jak je Rosický na návrat natěšený a jakou má do fotbalu chuť. Chce Spartě pomoct a cítí, že by to snad konečně mohlo jít.
Tělo ho zradilo už tolikrát, že se asi už navždy bude pochybovat o tom, jak dlouho mu zdraví tentokrát vydrží. Ale na první pohled je všechno nadějné.
Nejen, že Rosický vypadá pořád skoro stejně, jako když v osmnácti vlétl do sparťanského áčka. I na hřišti máte dojem, jako by se mu doba, kterou promeškal kvůli zraněním, do životopisu nezapočítávala. Kdyby skutečně mohl odepsat tři a půl roku, o které ho všemožné lapálie připravily, bylo by mu „fotbalově“ teprve třiatřicet.
Od roku 2008, kdy jeho trápení začalo, musel vynechat skoro 200 zápasů. Může to znít paradoxně, ale co když právě díky tomu, že tělu (nechtěně) ušetřil stovky ran a kopanců, působí na trávníku jako energií nabitý dvacátník?
Ti, kdo s Rosickým v poslední době měli možnost promluvit, si všimli i toho, že se mu vrátila dobrá nálada. Ulevilo se mu, že měsíce dřiny nebyly zbytečné. A nadchlo ho vřelé přivítání od fanoušků.
Netuší, jak dlouho jim bude dělat radost, proto razí heslo: Všechno, nebo nic. Nešetří se, zkouší, co mu tělo dovolí. A Spartě jeho přístup už teď pomáhá. „Když nastoupí, je to obrovský rozdíl. Nevidím ho na tréninku, říkám jen svůj názor, ale už bych ho příště postavil od začátku,“ vybízí Zelenka.
I fanoušci jsou natěšení a chtějí víc. Když jejich idol po utkání mířil do kabiny, mačkali se u plotů, někteří ulovili společnou fotku. Jeden si dokonce přinesl ceduli s žádostí: Tomáši, dáš mi svůj dres?
Rosický se omluvil, zápasové triko už slíbil jinému fandovi. „Ale přijď příště a budeš ho mít,“ vzkázal. Třeba v něm odehraje zase o pár minut víc než v pondělí.
