Trenérem, jenž konečně prolomí bariéru reprezentačních neúspěchů. Španělský tým vyhrál mistrovství Evropy poprvé a naposledy v roce 1964. Od té doby jezdí na turnaje se zlatou touhou a odjíždí zklamaný.
Co teď? Večer stačí porazit Rusko a je ve finále. "I kdybychom celý turnaj vyhráli, končím," řekl před pár dny španělský kouč. Včera se potvrdilo, že na prahu sedmdesátky odejde trénovat Fenerbahce do bouřlivého Istanbulu.
Názory má rázné. A někdy hodně jedovaté. Legendárního útočníka Raúla na šampionát nevzal, i když se za to přimlouvali politici. "Nechci v týmu mediální ikony, ale užitečné hráče," vzkázal Aragonés.
A když se na něj obořil jeden z fanoušků, trenér reagoval: "Víš, na kolika světových šampionátech Raúl hrál? Na třech. A kolikrát byl na Euru? Dvakrát. To je pět velkých turnajů. A víš, kolik jich vyhrál? Žádný. Tak nech rozhodovat mě."
I když na to Aragonés nevypadá, s diplomacií si hlavu neláme. O útočníkovi Kovačevičovi prohlásil, že "je škaredější než dva koně", a do záložníka Reyese hučel: "Řekni tomu posr..... negrovi, se kterým hraješ v Arsenalu, že jsi lepší než on. Vyřiď mu můj vzkaz."
Tím "negrem" myslel francouzského útočníka Henryho. Za rasistickou narážku si vysloužil pokutu.
Řekli byste do Aragonése, že býval skvělým útočníkem? Za 10 let v Atlétiku Madrid stihl během 265 zápasů 123 gólů. Říkali mu Zapatones, Velké boty, protože si ve skrumážích před brankou téměř vždy dokázal najít míč a skórovat.
Hned po kariéře hráče začal trénovat: Atlético, Betis, Barcelona, Espanyol, Sevilla, Valencie, Oviedo, Mallorca. Některé kluby vedl dvakrát, milované Atlético čtyřikrát.
Od roku 2004 šéfuje španělské reprezentaci. Několikrát ho novináři nutili k demisi, jednou ji sám podal, ale nakonec ho asistenti přemluvili, ať zůstane. Udělal dobře.
Když ve čtvrtfinále vyřadil Itálii na penalty, bylo to už desáté vítězství v řadě, čímž překonal španělský rekord z roku 1921. Dnes ho může ještě vylepšit.
