"Dobře zapískat a dostat se krůček po krůčku od základních skupin třeba až do finále, to je teď moje další velké přání. A samozřejmě dostat další šanci i v naší první lize," svěřuje se Damková, která má v tomto směru za sebou úspěšný křest při utkání České Budějovice - Liberec.
Olympijské hry prý splnily všechna její očekávání, i když přinesla i nepříjemné zkušenosti.
"Bydleli jsme v letištním hotelu, odkud jsme dojížděli na místa utkání. Pokaždé jsme se museli z pokoje kompletně vystěhovat. A tak jsem mnohokrát zůstala s kufrem a třemi taškami na chodbě už v jednu odpoledne, přestože letadlo letělo až v sedm večer. Chvílemi jsem si připadala jako bezdomovec," vypráví Damková.
V Aténách strávila tři týdny a pískala například zápas Američanek s Brazilkami a Švédek s Australankami.
"Z utkání USA - Brazílie jsem měla strašnou radost, bylo to jedno z nejtěžších utkání ve skupině, a navíc to nakonec bylo i finále. Všichni mi ho docela záviděli. Bohužel na mě nasadili delegáta ze Senegalu, který neuměl anglicky, takže jsem se ke svému výkonu nedozvěděla vůbec nic. Ale pocit jsem měla dobrý a na něj někdy člověk musí dát nejvíc," vzpomíná Damková.
"I odezvy diváků byly slušné. V ochozech, které byly bohužel při všech fotbalech většinou poloprázdné, jsem objevila dokonce plzeňskou vlajku. Moji rodáci zřejmě hned po zápase posílali zprávy do Plzně, protože mě z domova chválili, jak jsem byla výborná," říká Damková a prozrazuje, že hlavní rozhodčí by se neměl dopustit dvou zásadních chyb špatného rozhodnutí o pokutovém kopu a o udělení červené karty.
"Na to musím myslet především. A před zápasem samozřejmě nikdy nezapomenout na takový malý rituál - plácnutí si dlaní s kapitánkami obou týmů a pokřik: Jdeme na ně!" I když měla rozhodčí Damková málo volného času, příležitost k navázání nových přátelství či známostí byla. City prý však pokoušet nemusela.
"Měla jsem tam dva skvělé kamarády a výborně jsem si rozuměla s dánským rozhodčím. Užili jsme si spoustu legrace. O nic víc nešlo."
Dlouho nezapomene na jedinou večerní párty, kterou stihla a která byla přesně taková, jakou ji dosud znala jen z televize.
"Vila u moře s velkou terasou a bazénem, diskžokej, bar a v něm výborné drinky. To byl balzám na duši. Až jsem si říkala: Jo, proto jsem tady! Dokonce jsem si zatančila, i když to moc neumím. Nějaké to vlnění ale zvládnu," směje se.
Ačkoli si Dagmar víc rozumí s muži než se ženami (už odmala s nimi hned po škole spěchala kopat s míčem), toho pravého ne a ne najít.
Nelituje. Bydlí v domě s rodiči, babičkou a třemi vlčáky a tvrdí: "Žiju si spokojený život." Dobře si je vědoma toho, že muže na jednu stranu svým neobvyklým koníčkem láká a na druhou trochu děsí.
"Chlapi sice pořád tvrdí, že touží po nezávislé ženské, ale ve finále chtějí tu, co jim bude doma vařit a pečovat o ně. To ode mne čekat nemohou. Nemám na to čas. Když přijdu z jazykové školy, ve které vyučuji angličtinu, jdu na dvě hodiny většinou běhat, protože to je základ všeho, plavat nebo jezdit na kole. Stoupnout si večer k plotně už bych nezvládla. A to nemluvím o víkendech, ty nemám volné vůbec," říká Damková.
Za týden odjíždí pískat do Německa Ligu Mistrů žen.
