 VIDEOsestřihy zápasů halového turnaje |
Žižkov ve finále porazil Spartu 7:4, třetí skončil slovenský mistr ze Žiliny. "Nejsem velký příznivec halových turnajů, ale tohle byla po všech stránkách vydařená akce," chválil kouč vítězů Stanislav Griga.
S tím souhlasil i sparťanský záložník Karol Kisel. "Pro nás to bylo zpestření, hrálo se pro lidi. A myslím, že se bavili." Obaměli pravdu, bylo se na co dívat.
Jako by se totiž z fotbalu přesunutého do haly stal najednou jiný sport – plný dynamiky, střel, krásných momentů. Jaká jsou největší specifika halového fotbalu?
Počet gólů. Na turnaji padlo 110 gólů v 18 zápasech. To je průměr 6,1 na utkání, ve fotbale nevídaný! K tomu přispěly velké branky o rozměrech 5x2 metru i to, že se na hřišti 48x24 metrů nepískají ofsajdy.
"Je to pro nás i pro lidi zábava," řekl Petr Švancara, útočník Žižkova a nejproduktivnější hráč turnaje (4+4). "Pro brankáře je to spíš poprava," reagoval Radek Sňozík z Bohemians 1905. "Střílí se z bezprostřední blízkosti. Gólman se může jen roztáhnout a doufat, že ho střela trefí. A nezabije."
On sám přitom potvrdil, že góly nejen chytá, ale i dává – brankáře Žižkova nachytal střelou z půlky hřiště. "Nemohl to vidět. Tady se stačí trefit do brány," zastal se Sňozík kolegy.
Mantinely. Největší rozdíl proti velkému fotbalu. Hra připomíná hokej, střídají kompletní pětky skokem přes mantinel. "Ale jako hokejista se necítím, nemám tak dobrý plat," vtipkoval Švancara.
Mantinely však slouží hlavně jako velká zbraň pro útočníky: žádná střela vedle neznamená konec nadějí, spíš naopak. Míč si můžete krásně narazit a lehce zmást gólmana. Názorně to předvedl slávista Pudil proti Žižkovu: zády k brance náhle švihnul do míče a o mantinel ho poslal před prázdnou branku Gaúchovi.
Ale je tu i stinná stránka mantinelů: kvůli malému prostoru se množí tvrdé osobní souboje. Naštěstí k žádnému vážnějšímu zranění nedošlo, zůstalo u odřenin. "To je největší výhra turnaje," usmál se kouč Griga.
Taktika. Na první pohled se mohlo zdát, že nebyla žádná. Omyl. "Taktika musí být vždycky," řekl slávistický útočník Zdeněk Šenkeřík. Pět hráčů v poli trenéři stavěli do různých kombinací: do stylu 2-2-1, 3-2 či 2-1-2. "My hráli na jednoho útočníka, který měl podržet míč a sklepávat ho na střelu," prozradil Šenkeřík.
Žižkov si zase pomáhal hokejovým nahazováním na útočnou polovinu. Požitkem byl pohled na sehrané sparťanské trio Kisel, Sylvestre, Kolář.
Koučování. Trenéři zápasy prožívali různě, někteří jen v klidu přihlíželi dění na hřišti. Ale třeba žižkovský Stanislav Griga se opíral o mantinel, chvílemi do něj bušil dlaní, půlku těla vykloněnou do hřiště, a neustále udílel pokyny.
"Trenér má v hale určitě větší úlohu než ve velkém fotbale. Tam se dostanete k hráčům jen o poločase. Tady vstupujete do zápasu neustále, jste v transu s nimi," vysvětloval Griga.
Obutí. Hraje se na umělém trávníku nejvyšší kvality – to není pro fotbalisty žádná novinka, na těchto površích se v zimě často trénuje a hraje.
Zakázané byly šroubovací kolíky, fotbalisté tak volili mezi lisovkami (kopačky s litými kolíky) a turfy, které mají na podrážce desítky malých gumových špuntíků.
"Já měl lisovky. V turfech na umělce spíš uklouznete," myslí si Luděk Stracený, kapitán vítězného Žižkova. "Já měl taky lisovky, bál jsem se uklouznutí a zranění," přidal se slávista Šenkeřík.
