Trénoval Zlín, Sigmu Olomouc, polský Lech Poznaň, Legnicu, Pogoň Štětín, dva roky cepoval fotbalové talenty v Brazílii, do loňského léta šéfoval mládeži v Baníku Ostrava. Od letošní zimy leží před Bohumilem Páníkem nová výzva – z pozice ředitele klubu vytvořit z Hanácké Slavie Kroměříž v horizontu pěti let významného regionálního hráče.
"Nejdříve ale musíme zachránit áčko v moravskoslezské lize," ví Páník. K ředitelování si záhy přibral také koučování A-týmu, které po dvou květnových výhrách 6:0 nad přímými konkurenty opustilo sestupové příčky.
Pamatujete, že byste byl u týmu, který dvakrát po sobě zvítězil o šest branek?
Nevzpomínám si. Je to výjimečná událost. Hodně trenérů se toho nikdy nedočká, nestává se to ani v přátelácích. Soupeř nemá den, vám se zase musí všechno sejít. Nám se to navíc povedlo v klíčových zápasech, máme lepší vzájemné duely, poskočilo nám skóre. Pro všechny v klubu je to povzbuzení do další práce.
Jak se rodila vítězství?
Byly to úplně jiné zápasy. Ve Ždáru jsme vedli v poločase 1:0, výsledek nebyl dlouho jasný. Domácí kousali, hráli agresivně a dorazili jsme je až poté, co jejich stoper udělal dva chirurgické fauly a rozhodčí ho vyloučil. S Břeclaví jsme vstřelili gól už ve druhé minutě a v desáté přidali druhý. Cítil jsem, že kluci jsou v pohodě a branky budou padat. Hráčům narostlo sebevědomí, takový Steiner podal nejlepší individuální výkon, co jsem ho viděl. Na gólech se ale podíleli všichni ofenzivní hráči.
Na záchranu máte k dobru pět kol před koncem dva body. Kolik jich bude stačit k udržení?
Šest až sedm. Nejsem z těch, kteří by prohlašovali, že soupeři už nic neudělají. Nesmíme k nim ztratit pokoru. Viděl jsem spoustu mužstev, co vstala z mrtvých a naopak.
Jak se vám povedlo zvednout se ze dna tabulky?
Mužstvo mám v rukou čtyři měsíce a začíná reagovat. Každý si plní, co má. Všechno vychází z tvrdé práce. Výsledky jsou zásluhou týmových výkonů.
A také posil – brankáře Petra nebo útočníka Neuberta, že?
Zaplnili jsme místa v sestavě, kde jsme to nejvíce potřebovali. Na hrot máme také Gomolu, který je typově stejný jako Neubert, ale můžou hrát i spolu. Lavička je plná, máme pět nábojů, které můžeme vystřelit. Kdo jde na hřiště, je schopen výkon pozvednout nebo soupeře dorazit.
V zimě přišli i dva Brazilci – Fabio a Alex. Jak si vedou?
Když přiletěli, neměli kondici, vytrvalost, chyběla jim soubojová síla a o taktice ani nemluvě. Obvykle jim trvá půl roku, než je připravíte na evropský fotbal. Ale to je u Brazilců běžné. Měli jsme s tím zkušenosti, když jsem řídil tréninkové centrum v Brazílii. Nabrali jsme padesát hráčů, na konci zůstali tři čtyři, kteří byli připravení na evropský fotbal. Ten starší Fabio už něco odehrál, mladšího Alexe jsme pustili na hostování, šel nahoru a budeme si ho chtít nechat.
Kroměříž není profesionální klub. Nechybí vám velký fotbal?
Je to něco jiného. Nemůžu mít na hráče přehnané požadavky. Hledáme mez, abychom se sešli. Vidím ale v týmu hráče, kteří pochopí, že fotbal může být i o něčem jiném a časem naskočí do první ligy.
Kroměříž hrávala před deseti lety druhou ligu. Má na to, aby se do ní vrátila?
V našem centru máme potenciál. Už teď nám nastupují dvacetiletí kluci. V dorostu jsou šikovní hráči, kteří budou za dva tři roky hybnou silou mužstva. Vize je, abychom do pěti let postavili z osmdesáti procent tým dospělých na odchovancích a hráčích, kteří budou mít k regionu vztah. Díky tomu můžeme přitáhnout zpátky do hlediště diváky, oslovíme veřejnost i sponzory a staneme se silným regionálním klubem.
