Fronta na vstupenky v předprodeji několik dní před utkáním. "Já mám permanentku a nechápu, proč si mám kupovat lístek. Na Spartě určitě pouštějí zadarmo," říká po chvíli dlouhého čekání sousedovi v zatočené řadě asi pětadvacetiletý mladík s dredy. "A všude jinde taky," zapřede snadno konverzaci s mužem, jenž před chvílí vystoupil z BMW.
Lístků je stále dost a ještě než dojde k výkopu, je jasné, že rekordní návštěva se v Edenu nesejde. I bez později ohlášeného počtu 7 439 diváků je patrné, že ve všední den večer volí stovky lidí se sezonními vstupenkami internetový přenos, televizi, nebo jiný program.
Ne osoby, ale klub
Výměna trenéra je fanoušky přijata vlastně dost neosobně. Pro mladíky sotva dorostlé do puberty na rodinné tribuně je František Cipro "dědou".
Osazenstvo hospody, kam by sparťan vstoupil raději jen inkognito, vyjadřuje nad tahem slávistických šéfů překvapení, zvědavost a údiv, ale vypadá to, jako by šlo o něco, co dělají "oni", zatímco tady se pěstuje věrnost klubu.
O tom se Vladimíru Leškovi, skandovaně vyháněnému z klubu ven při každé příležitosti, ani nesnilo. Tomáš Rosen s Petrem Doležalem mohou dělat jakkoli nečitelnou politiku a klesat s týmem tabulkou dolů, v rukou jim zůstává důležitá karta - stadion.
Neví se, z jakých peněz ho nechali postavit, to je ale slávistickým fanouškům jedno. "Sem už si nemůžou jezdit vyskakovat," kývne směrem ke sparťanskému kotli muž v drahé teplákové soupravě a značkových sportovních botách z dobrého místa na hlavní tribuně.
Ano, na Strahově Slavia neměla domácí prostředí a vyznavačům červenobílé ani tak nevadilo, že tam letenští příznivci jezdili na destrukční zájezdy. Kdyby teď kotel hostů začal ničit zařízení SynotTip Areny, kdo ví, co by domácí zloba způsobila...
Ale i tady je přítomno tradiční kverulantství. A je na místě. Titěrný párek v housce za 45 korun a o pětikorunu levnější nealko nápoj jako projevy nehorázné neúcty (a možná i mylné kalkulace)provozovatele k fanouškovi vyvolávají zlobné reakce i teď, dlouho po otevření stadionu.
Slávisté sice dokážou dát najevo nespokojenost s výsledky a hrou, takže při očekávaném derby nenaplní kapacitu ani z poloviny, ale bylo by to asi horší, kdyby ostatní nestrhával kotel.
Magické choreo
A v prvním pohárovém čtvrtfinále jako by získával někdejší čarovnou moc, jakou měl krátce po uvedení nového Edenu do provozu.
Václav Kadlec spaluje největší možnost Sparty na vyrovnání zrovna ve chvíli, kdy před ním organizovaná část sešívaného hlediště vztyčí své hlavní choreo. "Tribuna 12 sever" zní lehce zašifrovaný i snadno rozkódovatelný vzkaz z mohutného transparentu, blyštivě rámovaný záplavou bílých a červených fólií.
Jarolím, nebo Cipro, Doležal Nedoležal, fanoušci Slavie (stále ještě) chodí na Slavii. Nebo taky vyjadřují svůj vztah ke čtvrti, kde valná část bydlí. "Tohle jsou Vršovice, to nám sem netahej" křičí rozcuchaná žena na faulujícího sparťanského obránce Tomáše Řepku, bez šance, že by ji snad z toho místa slyšel.
Ve vřavě zaniká i skřehotání kdysi slavných "žabáků" ze zbořené dřevěné tribuny starého stadionu. Ale jsou tady, v davu po zápase snadno rozeznatelní na pohled i poslech svým věčným negativismem: "Vyhráli, no jo, ale s tímhle fotbalem chce něco dokázat? Dvakrát po sobě si nepřihrajou. Na tu odvetu se ani nemusím dívat, stejně vím, jak to dopadne."
