Štvali ho šéfové, a tak začal podnikat. Dnes jeho výrobky znají i ve světě

Ve studii Dříč roku skončil skláři na třetím místě. Petr Slavkovský za směnu ujde přes šest tisíc kroků a pracuje u pece, v níž je teplota až 1 200 stupňů. Řemeslu se věnuje už od školy. V roce 2003 odešel ze stálého zaměstnání a začal podnikat sám.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Věříte, že na to už si vůbec nepamatuji, čím jsem chtěl být jako malý? Ale vždycky jsem rád maloval a bavilo mě modelování a rýsování, nejvíc jsem si vyhrál s papírovými modely.

Klasická řemesla jsou dřina

Ve druhém ročníku studie Dříč roku zkoumala Kláštorná Kalcia spolu s experty z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy náročnost sedmera tradičních českých řemesel. Skláři se umístili na třetím místě.

Sklář během osmihodinové pracovní směny:

• ujde 6 470 kroků
• 12,69 % času stráví ve středně intenzivním pohybu
• spálí 524 kalorií

Zdroj: Studie Dříč roku, Kláštorná Kalcia

Co rozhodlo, že jste se vyučil řemeslu? Má řemeslo ve vaší rodině tradici? Nebo vám tatínek vštěpoval, že řemeslo má zlaté dno?
Prvotní rozhodnutí ke studiu byla škola, kde se rýsuje. Sklářská škola byla až jako druhá volba a nakonec se ukázalo, že právě to byla ta správná volba.

Vlastně zpětně musím říct, že spíše si sklářská škola našla mě. Když jsem přemýšlel kam dál, mé konečné rozhodnutí přišlo až při návštěvě sklárny ve Vrbně, kde se mi líbila zpracovatelnost a tvárnost skla.

Je studium náročné? A je třeba mít nějaký zvláštní talent, aby se z člověka stal sklář?
Já jsem vystudoval střední sklářskou školu v Novém Boru. Je pravda, že když jsem na školu šel, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Náročnost jsem vnímal v technologii, která kolem výroby skla je, ale sklo jako takové jsem si zamiloval hned. A jestli je potřeba mít nějaký zvláštní talent? To vážně netuším, ale výtvarné cítění je určitě ku prospěchu.

A co fyzická kondice? Není pochyb o tom, a potvrdili to i vědci, že je to těžká práce. Věděl jste to, než jste na tuto profesní dráhu pustil? A neodradilo vás to?
Sklářství je opravdu těžká práce, u které málokdo vydrží. Proto jsem byl opravdu potěšen, když nás, skláře, oslovil organizátor projektu Dříč roku a my tak mohli ukázat, jak velkou námahu toto řemeslo představuje. Fyzické práce jsem se ale nikdy nebál, byl jsem na ni od dětství zvyklý, tudíž mě to určitě neodradilo.

Jak se vyrovnáváte s fyzickou náročností své profese? Co je nejtěžší? Nebo v zápalu tvůrčí invence jde fyzická únava stranou?
Větší část sklářské práce obsahuje rychlé chození na malém prostoru, proto se nakonec nachodí spousta kroků, i když to tak nevypadá. Sklářská pec má při práci teplotu 1 200 stupňů a to je teplota, která na vás sálá neustále, a na kterou si každý nezvykne.

Pro mě je důležitý výsledek, ne to, co mě během práce ohrožuje. To vnímám jako nutnost, bez které ze sebe nemůžu vydat to nejlepší. Nejtěžší situací se stává moment, kdy v okolním horku člověk cítí velkou únavu, ale musí ze sebe vydat vše.

V roce 2003 jste se rozhodl pro soukromé podnikání. Co bylo tím hlavním motivem?
Skoro deset let jsem byl zaměstnaný v Moravských sklárnách Vrbno pod Pradědem, a práce mě bavila, vyráběli jsme zajímavé a krásné kousky. Bohužel docházelo ke špatné komunikaci vedoucích pracovníků na huti, a to mě motivovalo k odchodu. Nastoupil jsem do soukromé sklárny s názvem Jakub, jedné z prvních malých skláren na Moravě v té době. A po čase jsme se s bývalým majitelem dohodli, že od něj sklárnu odkoupíme. Samozřejmě to znamenalo značné náklady, na které jsme si vzali úvěr.

Od roku 2006 patří sklárna Jakub vám, pracuje v ní i vaše manželka. Co má kdo ve sklárně na starosti a kdo je komu šéfem?
Název jsme zachovali, výrobu jsme rozšířili a doplnili o velké množství nových výrobků. Manželka se stará hlavně o administrativu, prodej, zákazníky, zázemí dílny a dokáže zastat i sklářskou práci. Ve sklárně jsem šéfem já, doma pak tuto roli zastává žena. (smích)

Petr Slavkovský (47 let)

• Vystudoval střední sklářskou školu v Novém Boru.
• Po škole pracoval v Moravských sklárnách.
  V roce 2003 začal podnikat na živnostenský list, o tři roky později koupil sklárnu Jakub ve Vrbně pod Pradědem.
• Zaměřuje se na historické sklo, pyšní se speciálními zakázkami u nás i ve světě.
• Je ženatý, má dvě děti.
• Kromě skla miluje vůni benzínu a zvuk motoru.

Vyrobili jste například speciální zakázku pro prezidenta republiky. Na jaké další výrobky jste nejvíce pyšný? Kam doputovaly nejdál?
Pracoval jsem i na zakázkách, které do té doby přesahovaly mé tehdejší schopnosti, například různé trofeje v kombinaci se dřevem a různými technikami broušení. Velké skleněné srdce, fotbalový míč, perpetuum mobile do Muzea kuriozit v Belgii, urinonádoby do Pražského muzea nočníků, skleněné skateboardy nebo skleněný strom.

Letos na jaře jsme vyráběli stínítka do renovované Slovenské strely. A loni o prázdninách historické bucny do oken v italské Veroně. Bylo a je toho naštěstí hodně. Výrobky zasíláme do celého světa, nejdál to bylo asi do Brazílie a Hongkongu.

Je těžké získat spolupracovníky? Mají dnes vůbec mladí zájem o řemeslo, a k tomu tak náročné?
V současné době není jednoduché sehnat člověka, který by miloval práci se sklem a tomu odpovídala i kvalita jeho zručnosti. Mladé skláře nenajdete snadno, my máme na výpomoc jednoho skláře již v důchodu. Je to člověk, který vnímá sklo jako já.

Jak vás toto podnikání živí? Je těžší vyrobit nebo prodat?
Sklářské řemeslo není na zbohatnutí, je to hlavně otázka lásky ke sklu a k zákazníkům, kterým rádi předáme naši radost a kumšt. A v tomto bychom chtěli pokračovat i do budoucna.