Norský Podnikatel roku a profesor chemie Harald Sverdrup je majitelem rodinné firmy v páté generaci. Společnost, která je jedním z největších světových dodavatelů drahých kovů K. A. Rasmussen, založil jeho praprapraděd v roce 1872. Firma před pár lety málem zkrachovala vinou jeho otce a strýce.
Při setkání s MF DNES však nejprve začne mluvit o československém disentu. "Mám několik dobrých českých přátel. Pomáhali jsme disidentům a najednou byl jeden z nich prezident," vzpomíná.
Proč jste pomáhal a proč právě českým disidentům?
Jeden z mých předků byl autorem norské ústavy. Před 200 lety přivedl demokracii do Norska včetně volebního práva a parlamentu, jehož se stal prvním předsedou. Také založil univerzitu.
Takže to máte v žilách jako podnikání?
Asi ano. Je to tady pořád. A české přátele jsem získal v 70. letech na studiích ve Švýcarsku. Měli velký zájem o obnovu demokracie, pomoci mi přišlo samozřejmé. Posílali jsme různý materiál.
Jakou cestou?
Přes polské zelináře. Ti byli velmi vynalézaví a poctiví. Nikdy se nic neztratilo. Dokumenty a kopírky vozili ze Švédska v autech, kterými tam dováželi zeleninu. Dodávali jsme pro Solidarnośc i do Československa. Byly to odepsané stroje ze švédské univerzity v Lundu, kde jsem učil.
Mohl jste si vybrat, co budete v životě dělat, anebo bylo vaší povinností jít do rodinné firmy?
Vzhledem k tomu, že jsem už v páté generaci firmy, musel jsem být připraven. Mám bratra a sestru, ale ti nechtěli. Zato mě bavila chemie, tak jsem ji vystudoval. Do naší společnosti jsem však šel až v roce 2007. Předtím jsem rozjel vlastní firmy. Měl jsem jich několik ve Spojených státech, ve Švédsku.
Harald SverdrupŠéfuje norské společnosti K. A. Rasmussen, kterou založil jeho praděd, zlatník, v roce 1872. Firma s obratem 2,1 miliardy norských korun (7 miliard Kč) loni zvedla zisk o 55 procent na 75 milionů NOK. Fenomenální vzestup přišel až po roce 2002, kdy se Harald Sverdrup vložil do podnikání svého otce. Společnost je jedním z největších světových dodavatelů vzácných kovů, za nejnadějnější nyní považuje výrobu katalyzátorů a jejich recyklaci. Harald Sverdrup se stal norským Podnikatelem roku 2012 a účastnil se v Monte Carlu světového finále této soutěže pořádané společností Ernst & Young. |
Jaká byla vaše první firma?
Poradenství přes životní prostředí v USA, pak jsem si založil strojírenskou firmu ve Švédsku a pak v Americe, dále jednu počítačovou. Načež v roce 2002 můj otec a strýc prodali polovinu rodinné firmy jiné velké společnosti, potřebovali peníze. Ale ta velká firma začala různě naši společnost rozprodávat a to mě dostalo. Prodal jsem co nejrychleji své americké firmy, vzal jsem si úvěr a koupil to zpět.
Dráže? O deset, dvacet procent?
Třikrát dráž. Můj strýc a otec nebyli chytří podnikatelé. Byli rozmazlenci, děti milionáře. Mysleli si, že život funguje tak, že přijdete k otci s nastavenou dlaní.
Nejste k nim moc kritický? Vždyť vy jste mohl skončit stejně.
Už jako dítě jsem viděl, že co dělá můj otec, je naprostá blbost. Žádný byznys tak nefunguje. Tu půlku firmy prodal jen proto, že potřeboval peníze na útraty. Firma upadala, dvacet let do ní nikdo neinvestoval. Ale já jsem to otočil.
Co otec a strýc?
Poslal jsem je do penze.
Kolik jim bylo? A souhlasili?
Přes padesát. Nesouhlasili, ale jiné řešení nebylo. Řekl jsem jim, že jestli zůstanou, zničí firmu.
Teď je to celé vaše?
Mám 83 procent, zbytek má rodina. Jsme teď čtyři vlastníci a dobře spolu vycházíme, máme svou filozofii a byznys se ustálil.
Jakou máte filozofii?
Dlouhodobá stabilita a dlouhodobý růst, který nemusí být rychlý. Museli jsme všechno technicky zrenovovat. Dostat firmu do moderní doby nás stálo půlku zisku. Máme za sebou stejnou renovaci, jakou jste udělali vy v Česku.
Musí firma růst?
Ne, může například procházet proměnou. My jsme každých dvacet let měnili produkty i trh, jediná červená nit našeho podnikání jsou vzácné kovy. Začínali jsme s výrobou šperků, ty už neděláme vůbec. A co teprve slitiny na zubní výplně nebo stříbrné příbory? Ale recyklace kovů tu bude určitě 200 let.
S dolováním je konec?
Doly budou stále důležité, ale jejich životnost je omezená. Suroviny nyní spíše získáte z recyklace. Když si mám vybrat, zda těžit z nejlepšího zlatého dolu na světě, nebo z recyklace mobilních telefonů, jdu okamžitě do telefonů.
Zlaté doly se tedy přestěhovaly?
Stejně jako stříbrné nebo měděné. Klondike je teď ve městech, vzácných kovů je tam už více než v horách a dolech. Kov se nikdy nevypaří.
Tedy ani vy už nedolujete?
Recyklujeme městský odpad a vyrábíme například velké katalyzátory pro výrobce hnojiv. Použité pak vykupujeme, očistíme, oddělíme kovové díly a opět vyrobíme. Pohybujeme se v kruhu.
Není to drahé?
Je to ziskové. Hodně druhů kovů se dostalo na cenu, jakou donedávna mělo stříbro - jako nikl, indium, germanium. Dosud platila jednosměrka, tedy vydolovat, zpracovat a vyhodit. To brzy skončí. Smetiště jsou nové doly. Recyklací můžeme kovy nechat kolovat věčně.
Vyrábíte na mnoha trzích, nemáte v úmyslu vstoupit i na český trh?
Zvažujeme to, jsme už v Polsku. Váš trh je velmi zajímavý, ale jsou na něm i konkurenti jako společnost Safina.
Kdo nastoupí po vás?
Mám pět dětí. Říkám jim, ať jsou připravené, ale nic není zadarmo. Musí se nejprve naučit pracovat jinde, tvrdě, dělat přesčasy, poslouchat cizí příkazy, řešit těžkosti. Tak jako jsem musel já.
Ale stejně vědí, že kdyby bylo nejhůř, pomohl byste.
Možná ano, možná ne. Místo ve firmě dostanou, až dokážou, že na to mají.
