Jak se prodíráme mokrou trávou podél obnoveného šumícího potůčku, vidíme velké betonové trubky, které se volně povalují v krajině. Jde o torzo toho, co bylo ještě přednedávnem pod zemí.
„Potok vedl v těchto místech přibližně půl kilometru. Poté tekl přímo do Vltavy hlubokým kanálem, který měl osm metrů na šířku a skoro tři metry hloubky. To je pro krajinu to nejhorší, co může být. Nebyl v něm život a nefungovala ani jeho samočisticí schopnost,“ přibližuje Iva Bufková, vedoucí projektu Life for Mires.
Odborníci zvládli loni v národním parku Šumava vyzdvihnout hned několik potoků, které vedly v rourách pod zemí. Nyní zurčí zpátky na povrchu.
Jejich úspěšné úsilí je znát na první pohled i na loukách pod osadou Dobrá poblíž Volar. Dříve suchému místu nyní dominují obnovené mokřady, potok i rašeliniště. Lidé tam kdysi kvůli hospodaření vytvořili odtokové kanály, které ale braly zdejší přírodě potřebnou vláhu. Některé potoky byly takto zatrubněné až 60 let.
Skruže a potrubí budou sloužit jako artefakt a připomínka dřívější doby. „Na pár místech je necháme ležet těsně podél potoka, aby byl vidět velký kontrast toho, co tady bylo předtím a jaký měla krajina problém. Pár let po obnově totiž v krajině nikdo náš zásah nepozná. To bude nejlepší známka toho, že se nám naše práce povedla,“ vysvětluje Bufková.
Správa NP Šumava zároveň zvažuje umístění informačních tabulí, které by návštěvníkům proměnu krajiny připomínaly.
V posledních deseti letech odborníci obnovili již více než 20 kilometrů přírodních toků. V místě velkého kanálu se vědcům podařilo objevit staré zničené rašeliniště, které částečně obnovili. V jeho podpoře budou pokračovat i nadále.
„Říční niva Teplé Vltavy je naprosto unikátním chráněným územím, které nemá ve střední Evropě obdoby. Její části byly ale v minulosti poškozené odvodněním, a proto i sem směřujeme finanční prostředky z projektu Life for Mires. Díky nim se daří navracet drobné přítoky do přirozeného stavu a rušit nevhodné odvodňovací soustavy,“ představuje Lukáš Linhart z revitalizačního týmu.
Dříve častěji hrozily povodně
Již dříve tam Správa národního parku Šumava obnovila Žlebský a Jedlový potok, loni přidala další dva potůčky, které se opět přirozeně vinou krajinou. Pomalu se tak daří navracet zamokřená místa, která přitahují chráněné druhy ptáků a dalších živočichů. Některé potoky tekly až tři metry pod povrchem země. Jejich navrácení bylo tedy často velice náročné. Pomoci musely například bagry.
Většina z nich byla rovná a vedla co nejkratší trasou. Voda v nich tedy tekla velkou rychlostí, a tak hrozilo nebezpečí povodní.
„Stává se, že se takovéto toky potkají na jednom místě a napáchají velké škody. Uvědomujeme si tedy, že potoční a říční nivy jsou důležité pro zdravou a dobře fungující krajinu. Při velké vodě umožňují, aby se rozlila do neosídlených oblastí a zpomalila svůj odtok. Díky tomu ztrácí povodňová vlna svou razanci a nenapáchá tolik škod v lidských sídlech,“ připomíná Iva Bufková, vedoucí projektu.
Zároveň dodává, že poříční krajiny hrají významnou roli i při vsakování vody do půdy a doplnění podzemních zásob vody. Česká republika podle jejích slov v posledních letech zaznamenala řadu míst, která jsou dlouhodobě extrémně suchá.
„V porovnáním s jinými lokalitami je na tom Šumava velmi dobře. Ale i zde jsou hodně odvodněná území, proto děláme, co můžeme, abychom krajině pomohli,“ doplňuje Bufková.
