Již se vznikem umělého oplodnění byla spojena obava, zda jeho širší používání nepovede k narození oslabeného potomstva. Případně zda nepodminuje respekt k tradičním hodnotám, jako je intimita sexuality, integrita rodiny, a nepovede ke komerčnímu jednání zúčastněných reprodukčních pracovišť.
Časem se ukázalo, že metodou umělého oplodnění se rodí zdravé děti a že sám fakt artificiální (umělé, asistované) reprodukce se mezi lidmi setkává s příznivým zaujetím, a to dokonce i v zemích se silnou křesťanskou tradicí.
Je však vhodné si připomenout, jaké faktory stály v pozadí celé této myšlenky: zpočátku panovalo jak mezi odborníky, tak mezi laickou veřejností přesvědčení, že medicínské postupy jsou pouze jakousi extenzí přirozeného procesu reprodukce, tedy že překonávají zdravotně dobře definovanou překážku, která znemožňuje páru mít dítě.
Dalším důvodem byla silná touha partnerů mít dítě, které by bylo geneticky jejich. A konečně: od počátku se zdálo, že vše zůstane omezeno jen na medicínské indikace – tedy k překonání neplodnosti stabilního heterosexuálního páru.
Ještě v roce 1992 se ve Směrnicích pro lékařskou praxi týkající se asistované reprodukce (vydané Evropskou společností pro reprodukci a embryologii člověka) uvádí: "Cílem asistování při reprodukci u nechtěně bezdětných párů není manipulování s přírodou, ale zoptimalizování přirozené fertilní schopnosti páru, který lékaře žádá o pomoc." A to byl nepochybně také cíl Roberta Edwardse.
Byznys s pohlavními buňkami
Ale od počátku devadesátých let minulého století byly uvedené důvody vystaveny závažným pochybnostem jak v důsledku medicínského pokroku, tak z důvodů společenských změn. Zásahy do reprodukce překročily vše, co se doposud setkávalo s pamětí jedné generace. Staly se častějšími, komplikovanějšími a technicky i finančně náročnějšími.
Již nelze tvrdit, že používané technologie jsou jakousi "prodlouženou rukou přírody". Nelze pominout také silný tlak na to, aby tyto techniky byly použity i mimo rámec klasických lékařských zásahů, tedy pro oplodnění lesbické dvojice, ženy-panny, rozvedené ženy, oplodnění po smrti partnera a podobně.
Kromě toho se v této oblasti ohlašují i komerční zájmy – z prodeje gamet (pohlavních buněk – pozn. red.) geneticky hodnotných dárců se začíná vyvíjet nová tržní oblast.
Je třeba přiznat, že techniky umělé reprodukce se stále zdokonalují. Zatímco v minulých letech bylo nutné oplodnit velký počet vajíček a přenést je do dělohy, je stále zřetelnější tendence připravit k oplodnění jen takový počet, který se nakonec skutečně přenese. Větší počet tzv. "zahnízděných" embryí totiž představuje závažný etický a zdravotní problém.
Protože mnohočetné těhotenství je významnou rizikovou záležitostí, bylo (a stále je) nutno tato embrya "odstraňovat", čemuž se eufemisticky říkalo (a stále říká) "redukce vícečetného těhotenství". Je pochopitelné, že s tímto nemohou souhlasit ti, kteří vyvíjející se lidské embryo považují za člověka, který je z titulu svého lidství nadán všemi lidskými právy včetně práva nebýt zabit. Pro ty, kteří v embryu člověka nevidí, to samozřejmě žádný velký problém není.
Matkou z povinnosti?
Přestože metody a techniky umělého oplodnění mohou být kritizovány z řady pozic, je zajímavé si připomenout některé námitky, které byly vysloveny z řad feminismu.
Zpočátku feministky (Shulamith Firstoneová) metody umělého oplodnění vítaly, nyní jsou však mnohé naprosto opačného názoru. Panuje mezi nimi přesvědčení, že možnosti umělého oplodnění jako by ukládaly ženám povinnost mít děti, a to i přes vlastní, nebo dokonce partnerovu přirozenou neplodnost.
Ženská sociální role není těmito technikami potlačena, ale zdůrazněna, a opět jsou to ženy, kdo se musí potýkat s nežádoucími účinky léků na ovariální stimulaci i s pocitem vyprahlosti, když se umělé oplodnění nepovede.
Nobelova cena je jistě namístě za řešení "technologie" problému a R. Edwardsovi můžeme oprávněně gratulovat. Její udělení však neznamená konec společenských diskusí na téma etiky a umělého oplodnění.
