„Želvy obecně jsou tady zhruba 200 milionů let, mořské želvy pak 110 milionů. Hrozí jim však vyhynutí, podle některých vědců by tady mořské želvy například za 20 až 30 let nemusely vůbec být. A to je s ohledem na to, jak dlouho Zemi obývají, strašné,“ říká.
A toto zjištění ji zasáhlo už jako malou. V deváté třídě proto napsala dopis tehdejšímu řediteli pražské zoo, aby požádala o radu, co udělat proto, aby se záchraně mořských želv mohla věnovat. „Tehdy už asi nebylo tak časté, aby vám přišel tištěný dopis do schránky, a tak mi odpověděl,“ směje se. Doporučil vystudovat přírodovědeckou fakultu. A Hana Svobodová to taky udělala.
Strasti pomoci
Ještě předtím však ve třetím ročníku gymnázia odjela jako dobrovolnice chránit želvy do Mexika. A inkasovala cennou lekci. „Tam prostě v domečku seděli čtyři mexičtí ochranáři a hráli karty. Mě bylo v té době osmnáct let a strašně mě to šokovalo,“ líčí. A nezastírá, že její pokus o intervenci nedopadl úspěchem: „Když jsme je donutili jít ven, vrátili se s tím, že tam ten den nakladlo vajíčka 25 želv a od patnácti z nich je odnesli do bezpečí, protože byly moc blízko pláže. My jsme však věděli, že nic z toho neudělali.“
Přišla o iluze a bohatší byla o poučení, že práce s lokálními lidmi je klíčová. Poučení se jí hodilo, když na konci posledního ročníku vysoké školy vyhrála stipendium indonéské vlády a odjela chránit mořské želvy do jejich země. Ještě předtím se kvůli tomu naučila indonésky.
A také v Indonésii zjistila, že pomoc může v místních podmínkách dostat podoby karikatury. „Je tam hodně špatných center, přinejmenším ne tak efektivních, co se ochrany želv týká. Mají tam bazénky, které vznikly tak, že přišel příkaz shora, aby místní chránili mořské želvy, aniž by jim však někdo řekl jak a před kým,“ popisuje. Takto odchované želvy ovšem ztrácejí své přirozené instinkty. V mělkých bazénech se jim navíc špatně vyvíjejí plíce a ochabují svaly, které potřebují k plavání.
Jako dobrovolnice pomáhala na plážích dva a půl roku. „Tato přímá práce je strašně vyčerpávající. Jste na ostrově šedesát kilometrů od pobřeží, nemáte tam telefonní signál ani sladkou vodu. Všechno včetně jídla se tam musí dovážet,“ vypočítává. Náročná je však práce se želvami samotná: „Na naše ostrovy chodí v létě například třicet želv za noc. Každá má asi sto vajec a vy je musíte po jednom opatrně přendat, abyste nepoškodili embryo, které je citlivé na pohyb. Je třeba je přenést dál od hranice přílivu, kde je už neohrožuje voda ani pytláci. A to všechno musí zvládnout čtyři ochranáři, kteří tam noc co noc hlídají.“
Každý měsíc obstarat 125 tisíc korun
Zdůrazňuje, že respekt místních lidí, získání je pro věc je extrémně důležité. Drží se toho dodnes, kdy se svou vlastní organizací Chráníme mořské želvy působí na několika ostrovech v Indonésii na základě smlouvy s tamní vládou.
Indonéská pobočka její organizace vznikla v roce 2014, česká o tři roky později. Je závislá na podpoře české společnosti. „Pro mě je ohromně důležité zvyšovat informovanost o situaci mořských želv, protože před deseti lety věděl v Česku málokdo, že jsou mořské želvy ohrožené a že jejich budoucnost na Zemi ovlivňujeme i my. A že pomáhat jim můžeme i z České republiky,“ zdůrazňuje a shrnuje: „A pomáháme, jsem moc ráda, že díky Čechům už jsme tímto programem v Indonésii zachránili více než dva a půl milionu mořských želv, které se vylíhly na ostrovech a svobodně odešly do moře.“
Na práci ochránců mořských želv je však třeba shánět peníze. Je to 125 tisíc korun na měsíc. I proto je Hana Svobodová zase na skok v Praze.
