Ponorky typu S byly výsledkem sovětsko-německé meziválečné spolupráce. Jejich projekt si sovětská strana objednala u německo-nizozemské konstrukční kanceláře IvS (Ingenieurskantoor voor Scheepsbouw – lodní konstrukční kancelář). IvS byla krycí firma založená v meziválečném období německou Reichsmarine, s cílem udržet německé know-how stavby ponorek během omezení nadiktovanými Versailleskou smlouvou.
Pokračování úspěšné koncepce
Projekty kanceláře IvS vycházely z válečného typu UB-III německého císařského námořnictva, který byl postupně modernizován. Dvě ponorky postavené v Rotterdamu byly prodané Turecku. Následující ponorka E-1 z roku 1930 byla určená pro Španělsko, ale zároveň se jednalo o prototyp německé třídy Type IA. Španělé nakonec ztratili zájem a ponorka skončila také v Turecku.
Ponorka E-1 zaujala i Sovětský svaz. V roce 1932 navštívila skupina sovětských námořních specialistů pod vedením náčelníka oddělení stavby lodí A. K. Sivkova kancelář IvS, aby:
1) projednala možnosti přípravy projektů a zajištění výroby středních (výtlak 600–700 t) a těžkých (výtlak 1000–1200 t) ponorek pro sovětské námořnictvo,
2) prověřila u firem MAN, Siemens, AFA a dalších možnosti dodávek dieselových motorů, „bezhlučných“ převodovek (s šikmým ozubením), vysokotlakých čerpadel, kompresorů, baterií a jiných komponentů.
Ponorka E-1 určená pro Španělsko
Zájem byl na obou stranách, takže 22. listopadu předala sovětská strana IvS technické požadavky na nové ponorky střední třídy. Důraz se kladl především na vysokou rychlost, maximální hloubku ponoru a rychlost ponoření.
Už 7. prosince IvS představila dva projekty splňující zadání. Kromě toho si mohli začátkem roku 1933 sovětští zástupci prohlédnout ponorku E-1 postavenou pro Španělsko.
Delegace byla překvapena řadou technických řešení cílených na úsporu hmotnosti, lepší využití vnitřního prostoru a zvýšení výkonů. Hloubka ponoru dosahovala 100 metrů. Ponorka neměla kompresory na vytlačení vody z balastních nádrží. Místo toho se používaly diesely, kterými otáčely elektromotory (ačkoliv na sovětských bylo nakonec použité standardní řešení). Vysokotlakých nádrží na vzduch bylo jen dvanáct a byly umístěné mezi tlakovým a vnějším trupem, takže nezabíraly místo.
Výprava doporučila projekt upravit pro sovětskou výzbroj a zahájit přípravu výroby. IvS zvládla úpravu během 45 dnů. Nový projekt nesl označení E-2. V dubnu 1933 uzavřely loděnice Sojuzvěrf a DeSchiMAG (Deutsche Schiff und Maschinenbau Aktiengesellschaft) smlouvu o stavbě ponorek podle projektu E-2. Krycí označení na sovětské straně bylo serie IX, vojenské - typ N (Německaja), což odkazovalo na původ.
Dne 4. dubna 1934 vznikla v Leningradě nová speciální konstrukční kancelář SKB. Výrobní projektovou dokumentaci zpracovala do začátku roku 1935. Mezitím už v prosinci 1934 byly založené kýly dvou ponorek N-1 a N-2, třetí N-3 následovala v dubnu 1935.
Stavba prvních dvou ponorek šla podle plánu. Třetí, u které se počítalo se zástavbou sovětského vybavení byla sice spuštěna na vodu podle harmonogramu, ale předání se protáhlo o rok a půl.
Přechod na vlastní vybavení
Od začátku bylo jasné, že ponorky s drahým zahraničním vybavením si sovětské flota nebude moci dovolit. Proto byla N-3 upravena tak, aby se stala prototypem nové série IX bis. Kromě domácího motoru a jeho komponentů došlo k dalším změnám.
Zakrytý můstek ponorky S-25 byl v severních mořích přínosem.
Původně otevřený můstek byl částečně zakrytý, čímž se změnila silueta věže. Hydrodynamický kryt kanonu zmizel, protože obsluha děla měla příliš stísněné podmínky, což zpomalovalo střelbu. Ponorka dostala pasivní sonar Mars-12, stanici podvodního zvukového spojení Sirius, gyrokompas Kurs-P, rádiové vysílače Okun (DV), Ščuka (KV), přijímače Dozor (DV) a Metel (KV) a obousměrnou VKV stanici Rejd.
Kýl první ponorky série IX bis byl založen v lednu 1936, jako N-4. Od 20. října 1937 byly ponorky série IX (bis) oficiálně přejmenované na typ S, což znamenalo prozaicky „střední“, nicméně s jistou dávkou servilnosti se jim v „lepších“ kruzích říkalo „Stalinec“. Námořníci jim říkali prostě Eska. Celkem se jich vyrobilo 41 kusů.
V průběhu války přišly požadavky na celou řadu úprav. Tak vznikla dvanácti kusová verze IX bis-2, která měla místa pro 45 členů mužstva (místo původních 40), dokázala najednou odpálit salvu čtyř torpéd (místo původních dvou), motory a pomocné mechanizmy byly kvůli snížení hluku umístěné na silentblocích apod.
Další požadavky se týkaly především přechodu na svařovaný tlakový trup a možnost odpalu torpéd z hloubky 30 m. Výraznou změnu představovala montáž nových motorů 4D, přeplňovaných mechanickými kompresory. Zpočátku se zdálo, že bude nutné navrhnout novou třídu, ale konstrukční kancelář CKB-18 potvrdila, že většinu změn je možné provést úpravou série IX bis-2.
Nové ponorky nesly označení serie XVI, případně Projekt 97. Technický projekt byl hotový v listopadu 1940. Kýl první ponorky série XVI označené S-45 byl založen v prosinci 1940. Z celkem 18 rozestavěných však nebyla dokončena ani jedna.
Před napadením Sovětského svazu vstoupily do služby ponorky S-1 až S-10 u Baltské floty, S-101 a S-102 u Severní floty, S-31 až S-34 u Černomořské a S-54 u Tichomořské.
Ponorky typu S měly nýtovaný tlakový trup rozdělený na sedm úseků: 1. přední torpédový, 2. přední akumulátorový, 3. centrální velitelský, 4. zadní akumulátorový, 5. diesel-motorový, 6. elektro-motorový a 7. zadní torpédový. První, třetí a sedmý úsek fungovaly jako nouzové. Od zbytku ponorky byly oddělené tlakovými přepážkami dimenzovanými na přetlak 10 atm.
Nad třetím úsekem byla šachta s průlezem na palubu, která mohla sloužit jako úniková k opuštění ponorky. Kromě toho bylo možné ponorku opustit hlavněmi torpédometů. Vnější hydrodynamický trup byl svařovaný. Kormidla ponorky se ovládala elektricky z můstku. Záložní ovládání bylo ruční.
Hlavními pohonnými jednotkami ponorek N-1 a N-2 byly německé řadové vznětové šestiválce MAN M6 V49/48, přeplňované mechanickým kompresorem. Všechny další ponorky dostaly domácí řadové osmiválce 1D s přeplňováním turbokompresorem z Kolomenského zavodu. Oba typy motorů dávaly výkon po 1490 kW při 470 ot/min. Pod vodou ponorku poháněly elektromotory PG 72/35 s výkonem po 410 kW. Při plavbě na hladině sloužily jako dynama k dobíjení 124 akumulátorů.
Rychlá a nebezpečná
Na hladině dosahovaly „esky“ rychlosti 19,5 uzlu, pod hladinou jen 9 uzlů. Při rychlosti 10 uzlů dokázaly na hladině urazit 15 700 km, při plné rychlosti jen 4 350 km. Pod hladinou urazily 230 km při rychlosti 3 uzly, ale při plné rychlosti jen 16 km.
Hlavní výzbroj ponorek typu S bylo šest torpédometů ráže 533,4 mm. Čtyři na přídi a dva vedle sebe na zádi. Palebný průměr tvořilo dvanáct torpéd. Vymetení torpéd se provádělo stlačeným vzduchem z tlakové lahve. Torpéda bylo možné odpalovat z periskopové hloubky, ale posádky cvičily i odpaly z větších (bezpečnějších) hloubek podle údajů echolotu.
Ponorky typu S mohly používat všechny typy torpéd zavedených do výzbroje sovětského loďstva. Jednalo se o typ 53 ve verzích 27, 38, 38U a 39. Nejpoužívanější torpéda 53-38U měla délku 7,4 m, hmotnost od 1 725 kg a 400 kg bojovou hlavici. K pohonu sloužila plynová turbína, zajišťující dosah až 10 km při rychlosti 30,5 uzlů, 8 km při rychlosti 34,5 uzlu a 4 km při rychlosti 44,5 uzlu. Sovětská torpéda patřila k nejrychlejším na světě.
Od roku 1942 byla k dispozici i elektrická torpéda ET-80, která nezanechávala ve vodě viditelnou stopu. Na druhou stranu byla výrazně pomalejší a měla menší dosah, jen 4 km při rychlosti 29 uzlů. Elektrická torpéda nebyla posádkami příliš oblíbená, protože na rozdíl od prakticky „bezúdržbových“ řady 53 vyžadovala pravidelnou kontrolu akumulátorů a kontaktů, které ve slané atmosféře oxidovaly.
Ponorky typu S se na použití elektrických torpéd upravovaly během pravidelných revizí. První dvě S-101 a S-51 prošly úpravou v dubnu 1944. Všechna torpéda mohla používat bezkontaktní zapalovače NVS (Někontaktnaja Vzryvatělnaja Systěma).
Dělostřeleckou výzbroj ponorek typu S tvořil 100mm kanon B-24Pl na přídi s palebným průměrem 200 nábojů a poloautomatický protiletadlový kanon 21-K ráže 45 mm. Kvůli jeho malé účinnosti se již před válkou začal nahrazovat kulomety DŠK(M) ráže 12,7 mm nebo automatickými kanony 84-KM ráže 25 mm.
Přední 100mm kanon B-24Pl
Na přídi ponorky jsou dobře vidět prořezávače protiponorkových sítí.
Pro vlastní ochranu nesla ponorka sadu přeřezávačů sítí, schopných vytvořit průchod v síti s ocelovými oky 3,6 × 3,6 m (12 stop) v hloubce 6 až 15 m bez toho, že by se část ponorky dostala nad hladinu. Pozdější verze byla schopná prořezat i hustější síť s oky 1,8 × 1,8 m (6 stop).
Proti magnetickým minám dostaly některé ponorky zařízení PAM-K (Podryv Antěnnych Min), což byly tři závity vodiče podél trupu, které měly vytvářet magnetické pole aktivující miny v bezpečné vzdálenosti od ponorky. Zařízení však nebylo dostatečně spolehlivé a reálná vzdálenost aktivace 30–50 m nebyla zcela bezpečná.
Zvláštností sovětských ponorek od verze IX bis-2 byla zadýmovací aparatura DA-PL (Dymapparatura Podvodnaja Lodka) schopná vytvořit kouřovou stěnu 15 až 20 m vysokou v trvání šesti až sedmi minut, což stačilo na ukrytí ponorky.
Některé ponorky dostaly aktivní sonar Drakon 129, což nebylo nic jiného než britský ASDIC 129. Kromě toho se S-54 stala jednou z prvních sovětských ponorek vybavených radarem. Jednalo se o typ 286M, který namontovali Britové, když byla na jaře 1943 v Anglii na opravě. Radar již Britové považovali za zastaralý. Pracoval s délkou vlny 1,5 m a dosah příliš nepřevyšoval vizuální dohlednost. Ale dal se použít za špatného počasí a v mlze. Modernější radar 291W dostala pravděpodobně jen S-52 Tichomořské floty.
| Délka | 77,7 m |
| Délka tlakového trupu | 58,6 m |
| Šířka | 6,4 m |
| Šířka tlakového trupu | 4,6 m |
| Výtlak na hladině | 840 t |
| Výtlak pod hladinou | 1086 t |
| Rychlost na hladině | 19,5 uzlů |
| Rychlost pod hladinou | 9 uzlů |
| Operační hloubka ponoru | 90 m |
| Hraniční hloubka ponoru | 100 m |
| Rychlost ponoru | 59 s |
| Autonomie | 30 dnů |
Podmínky pobytu
Posádka ponorky se skládala z osmi důstojníků, 16 poddůstojníků a 22 námořníků. Ponorka mohla být na moři 30 dnů. Ale při úsporném režimu se dala plavba výrazně prodloužit. Ponorka S-12 vydržela v roce 1942 na moři celých 62 dnů, což byla nejdelší plavba až do konce války.
Pod hladinou vydržely „esky“ 12 hodin. Pokud využila posádka systém na čistění vzduchu s patronami RV-2 (Regneracija Vozducha), obsahujícími hydroxid sodný, a kyslík stlačený na 150 atm z 15 lahví s objemem po 40 litrech, prodloužil se pobyt pod vodou na 72 hodin. Od dubna 1944 byl k dispozici systém RUKT-3, který umožňoval pobyt pod vodou až po dobu 15 dnů.
Transportní loď Wilhelm Gustloff se stala obětí ponorky S-13
Ponorky typu S byly rychlé, dobře vyzbrojené a při odpalu torpéd stabilní. Na druhou stranu trpěly značnými příčnými výkyvy hlavně na hladině „divočejších“ severních mořích, což mělo negativní vliv na přesnost střelby. Kritizovaná byla malá zásoba odsolené vody a občasné zadírání pístů motorů. Obsluha motorů byla náročná kvůli vysoké hladině hluku a vysoké teplotě.
Největším úspěchem ponorek třídy S bylo potopení velkých německých transportních lodí Wilhelm Gustloff (24 484 BRT lodního prostoru) a General von Stauben (14 660 BRT) ponorkou S-13 a potopení německé ponorky U-639 (type VII) ponorkou S-101.
S-56 jako památník ve Vladivostoku
Celkem bylo v pěti loděnicích postaveno 56 ponorek typu S. Kdo by si chtěl ponorku prohlédnout, má šanci protože S-56 se dochovala, jen je trochu z ruky – ve Vladivostoku.
