Trvalo to zhruba tři roky výzkumné práce s historickými prameny, než se mohl badatelský tým vypravit na moře, aby se pokusil najít vrak hledané ponorky. Průběh expedice sledujeme a dokonce se k ní připojíme. Nejprve je však třeba vysvětlit, co se vlastně hledá a jak to všechno začalo.
Jeden šílený nápad
Říká se, že za každým velkým činem muže, stojí nějaká žena. A také se říká, že velké nápady většinou vzniknou na záchodě, ve vaně, na cigáru nebo v hospodě. Když jsem poprvé, někdy na přelomu rok 2017 a 2018, zaslechl vyprávět o německé druhoválečné ponorce, která se plavila pod patronátem města Liberec, myslím, že jsem opravdu měl v ruce pivo.
„U toho pátrání bych chtěl být, to by se mělo všechno točit,“ prohodil jsem. A tehdy se můj život změnil.
„Všechno začalo nálezem složky ve Státním okresním archivu v Liberci, která nesla označení U-206. Dlouho se mělo za to, že osud této ponorky známe. Ale pak se zjistilo, že šlo o záměnu s jinou ponorkou a že osud ponorky Reichenberg – Liberec, je vlastně dodnes neobjasněný,“ říká muzejník Ivan Rous.
U piva se toho napovídá hodně, jenže postupně jsem začal zjišťovat, že nešlo jen o plané řeči. Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci a Pavel Šercl z Jizerskohorského technického muzea v Bílém Potoce začali postupně budovat tým a plánovat konkrétní výzkum. Postupně vznikl oficiální projekt těchto dvou muzeí za finanční podpory Libereckého kraje, města Liberec a svazku obcí Frýdlantska. Vidina lokalizovat vrak ztraceného válečného plavidla najednou přestala už být tak nedostižná. (Sice trochu předbíhám, ale oba zmínění aktéři dokonce podstoupili i potápěčský výcvik.)
Brzy následovalo pátrání v zahraničních archivech, shánění informací a kontaktů po bývalých spojeneckých letištích, přístavech, a jak se později ukáže, své ovoce nakonec přineslo i trpělivé obvolávání německých občanů za pomoci obyčejného telefonního seznamu.
Ano, byla to německá ponorka, která za druhé světové války stála na straně nacistického Německa. Proč hledat nástroj zla, které vyvolalo největší válečný konflikt v dějinách lidstva? Hned v úvodu je myslím dobré si říct, že v tomto bádání nehraje roli žádná ideologie. Jak si později vysvětlíme, ponorka U-206 Reichenberg nejspíš sehrála v tzv. bitvě o Atlantik ojedinělou roli. Badatelský tým hnala dopředu prostá touha, znát její osud až do poslední chvíle.
A za sebe si dovolím jednu malou poznámku: U-206 Reichenberch se přestala hlásit 30. listopadu 1941. Ten den, se kdesi v Atlantiku utopilo v ocelové rakvi 46 námořníků ve věku od 16 do 36 let. Je otázkou, co by v době, kdy brázdili Atlantik, volili raději: jestli bojovat za vůdce, či dovádět s děvčaty v dirndlu. Služba na ponorkách patřila vždy k nejnebezpečnějšímu zařazení. Ze 40 tisíc německých ponorkářů druhé světové války, jich nepřežilo více něž 30 tisíc. Hledání ponorky U-206 je de facto hledání válečného hrobu, odkrývající širší souvislosti a příběhy na obou stranách válečného konfliktu.
Historický okamžik
Vraťme se ale nejprve v čase před ztrátu ponorky, do doby, kdy brázdila Atlantik na své první bojové akci. 26. srpna 1941 před půl osmou večer, jak na základě svého bádání uvádí Ivan Rous, narazila na volném moři ponorka U-206 na dva záchranné nafukovací čluny se šesti britskými letci bombardéru RAF Armstrong Whitworth A.W.38 Whitley Mk. V.
„Dochovalo se svědectví pilota bombardéru Winter-Taylora, který líčí že botsman (důstojník, odpovědný za posádku ponorky, pozn. red.), chtěl britské trosečníky postřílet. Ovšem kapitán a většina mužstva byli proti,“ uvádí Rous.
Stalo se něco, co by vydalo na román. Šest britských letců strávilo příští dva týdny na palubě nepřátelské ponorky, kde se už tak, z důvodu stísněného prostoru, střídali až tři muži na jednom lůžku.
„Kapitán ponorky Herbert Opitz šel v tu chvíli proti doporučení Kriegsmarine, brát na palubu ponorky trosečníky. Přímý zákaz byl vydán až později, ale sama přítomnost trosečníků na palubě byla zásadní komplikací a ohrožení operačního nasazení ponorky,“ dodává Rous.
Tajná depeše
Nutno dodat, že letci byli vždy cenným „zajateckým zbožím“. Ale Kriegsmarine dobře věděla proč na ponorkách nechtěla cizí oči a uši. Šestice spojeneckých letců putovala po zakotvení v Saint-Nazaire 10. září 1941 do zajateckého tábora, v němž letci sestavili a dokázali dostat do Londýna technickou zprávu o německých ponorkách typu VIIC a ponorkové základně v Saint-Nazaire. Byla to první zpráva takového obsahu, která se do Londýna dostala.
Britské námořnictvo se tak dozvědělo podrobnosti o fungování německých ponorek. Letci odpozorovali třeba výdrž pod vodou, výzbroj, počet mužů, systém radiového spojení, velikost důležité ponorkové základny…
„Sehr interessant…,“ dostal ze sebe udivený badatel německého ponorkářského archivu Archiv der Stiftung Deutsches U-Boot-Museum v Altenbruchu u Cuxhavenu, když jsme mu přísně tajnou depeši z národního britského archivu v létě 2018 ukázali. A to není všechno.
Noční můrou německých ponorkářů bylo proplutí přísně střeženým Gibraltarem z Atlantického oceánu do Středozemního moře. A právě U-206 byla první německou ponorkou, která v tomto prostoru uskutečnila útok na spojeneckou loď. 14. října 1941 tu torpédovala korvetu Fleur de Lys, součást konvoje OG-75 a následně, 19. října, parník Baron Kelvin o výtlaku přes 3 000 tun, jak opět vyplynulo z bádání Ivana Rouse a Pavla Šercla.
V oné zaprášené složce s názvem U-206 ze Státního okresního archivu v Liberci se dokonce dochovalo podrobné líčení těchto událostí, sepsané kapitánem ponorky Opitzem zástupcům města. Šlo o neveřejný, tehdy přísně tajný dokument. Byl to zvyk. Výměnou za zprávy z bojiště posílalo patronátní město posádce balíčky s potravinami, peníze a cigarety na přilepšenou.
Jak se hledá potopená ponorka? Kde začít? Jaké jsou příběhy osob z obou stran válečného konfliktu, do jejichž osudu U-206 zasáhla? O tom bude řeč v dalších dílech speciálu Hledáme ponorku U-206.