V noci z 16. na 17. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře s hlavním cílem osvobodit Kuvajt okupovaný Irákem. Útok v uvedeném termínu byl důsledkem Husajnovy neakceptace rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 678, která dávala Iráčanům lhůtu na stažení se z Kuvajtu do 15. ledna.
Je logické, že cíle vojenských akcí aliančních sil v čele se Spojenými státy se nemohly prostorově omezovat pouze na území okupovaného Kuvajtu. Takovým způsobem by se kýženého výsledku dosahovalo těžko.
Pod dojmem často mediálně připomínaných přesných úderů „neviditelných“ letounů F-117 na klíčové cíle v Bagdádu v úvodu operace 17. ledna 1991 ve 3:00 místního času (0:00 greenwichského času) se někdy zapomíná na vůbec první vzdušný úder z útoku na Irák, který provedly vrtulníky US Army s podporou USAF.
Plánování prvního úderu na radarové stanice
Výše zmíněné F-117 samozřejmě měly schopnost proniknout nad irácké území nepozorovány, zvláště v noci. Náletů na řadu vojenských cílů se však už od samého počátku účastnily ve velkých počtech i letouny radary bez problémů detekovatelné. Během několika málo dní se sice irácká protivzdušná obrana ocitla kvůli náletům v rozkladu, ale právě v úvodní fázi bylo vhodné vytvořit z pohledu napadeného detekčními zařízeními nekontrolovatelný vzdušný koridor.
A tak se plánovala speciální operace na zničení radarových stanic systému irácké protivzdušné obrany. Nevelký počet takových stanic tvořil linii táhnoucí se ve vzdálenosti několika málo desítek kilometrů za saúdskoarabsko-iráckou státní hranicí. Protože oblasti monitorované radary se vzájemně překrývají a zároveň průchod musel být dostatečně široký, bylo potřeba zničit alespoň dvě sousední radarové stanice.
Plány akce předskokanů se začaly kout už v září 1990, ostatně snad žádný i z nezúčastněných pozorovatelů tehdejší situace nebyl na pochybách, že Saddám Husajn malou okupovanou zemi Kuvajťanům dobrovolně nevrátí.
Na samém úvodu plánování bylo třeba rozhodnout, jakým způsobem radarové stanice zničit. Výsadky pozemních komand byly shledány nevhodnými, panovaly obavy ze selhání akce v případném přímém střetu s většími pozemními silami Iráčanů. Při útoku řízenými střelami s plochou dráhou letu (Tomahawk) nebo při bombardování klasickými letouny by podle plánovačů nebyla jistota, zda se cíle podaří kompletně zničit. A tak zbývaly vrtulníky, jejichž osádky by měly cíle při ostřelování jako na dlani, a tak nejen že by generovanou paseku přímo viděly, ale navíc mohly samotné ostřelování jednotlivými zbraňovými systémy během útoku korigovat.
Bitevní vrtulník AH-64A Apache během války v Zálivu 1990/1991, vzadu je potom Chinook a nad ním černý jestřáb.
Sikorsky MH-53J Pave Low III
Americké letectvo (USAF) původně počítalo pouze s nasazením vrtulníků Sikorsky MH-53J Pave Low III používaných pro speciální operace. Jejich devizou pro takovou akci, kdy musely nejdříve najít nepřátelskou radarovou stanici v noci na rozlehlém pískovišti bez význačných terénních prvků, byl palubní systém GPS (válka v Zálivu byla první válkou, kde se systém GPS použil). A bezpečný noční let v nízké výšce nad zrádnou plochou pouště, kde se těžko vizuálně registrují výškové diference (sice nevýrazné, ale při nízkém letu zrádné), umožňoval jejich radar pro sledování terénu země.
Ale výzbroj MH-53J byla pouze kulometná (12,7mm kulomet M2 a 7,62mm rotační kulomet M134 Minigun, vrtulník mohl nést až tři zbraně z uvedených v různé kombinaci), což se zdálo na takový úkol skutečně málo. A nám, co tomu rozumíme méně, se to zdá ještě méně. Nic však nebylo ztraceno.
Spásný nápad přišel vzápětí, do akce přizvali US Army, která disponovala po zuby ozbrojenými útočnými vrtulníky Hughes AH-64A Apache. Jejich hlavňovou výzbroj tvořil účinný 30mm kanon, na čtyři zbraňové závěsníky pod pomocným křídlem se zavěšovaly protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire nebo raketnice M261 s kapacitou 19 neřízených raketových střel Hydra ráže 70 mm. Protože pro cestu k cíli a zpět by neměl AH-64A dostatek paliva, počítalo se s jedním ze závěsníků pro přídavnou nádrž, dva závěsníky nesly řízené střely Hellfire a jeden závěsník raketnici M261.
Část mužů z bojové skupiny Task Force Normandy vytvořené pro realizaci prvního úderu v operaci Pouštní bouře
Task Force Normandy proráží první díru v PVO
Speciální bojová skupina vrtulníků USAF a US Army dostala název Task Force Normandy, který, jak každý tuší, odkazoval na slavnou výsadkovou operaci z roku 1944. Task Force Normandy se dělila na bílou a červenou letku, každá mířila 17. ledna 1991 k jednomu z dvojice sousedních radarů určených k eliminaci.
Letku tvořila vždy dvojice vedoucích vrtulníků MH-53J Pave Low III a čtveřice útočných vrtulníků AH-64A Apache. Vrtulníky Pave Low měly důležitý úkol dovést Apache bezpečně a ve stanoveném čase k cílům. Obě radarové stanice bylo třeba zničit prakticky současně a dostatečně rychle, aby nestihly útok ohlásit na nadřízené velitelství.
Mimo uvedených strojů patřily do Task Force Normandy ještě tři vrtulníky z typové řady UH-60, z toho dva operovaly v roli záchranných pro osádky útočných letek v případě sestřelu, havárie nebo nouzového přistání a třetí byl servisní pro boj s technickými problémy. Z toho důvodu do skupiny patřil ještě devátý AH-64A Apache jako záložní. Na služby žádného z těchto strojů však nedošlo, celá akce proběhla bez sebemenšího zádrhelu přesně podle plánu.
Bílá i červená letka Task Force Normandy přeletěly ve svých trajektoriích pár minut po druhé hodině místního času iráckou hranici a nezadržitelně se blížily k cílovým radarovým stanicím. K nim se dostaly přibližně za dalších pětatřicet minut (s prodlevou na dodržení stanoveného času) a rozpoutaly peklo.
Každý z vrtulníků Apache vypálil nejprve střely Hellfire. Z hlavních objektů radarových zařízení se jako první musely zničit elektrogenerátory, potom řídicí buňky a jako poslední samotné radary. Vrtulníky nadále pokračovaly pomalým letem směrem k cílovým areálům, na řadu přišly neřízené střely hydra a na závěr kanony.
Obě dotčené radarové stanice přestaly existovat, v systému detekce irácké PVO zela díra široká 40 kilometrů. Zbývalo přibližně 20 minut do hodiny H (hodina H: oficiální zahájení operace Pouštní bouře ve 3:00 hodin místního času, 0:00 hodin greenwichského času).
Válka v Zálivu2. srpna 1990 – 28. února 1991 Iráckou invazi do Kuvajtu v srpnu 1990 odsoudil až na výjimky celý svět. Spojeným státům Americkým se poté podařilo dát dohromady početnou koalici, která nakonec Iráčany z Kuvajtu vyhnala. Pouštní bouře, jedna z největších vojenských operací od druhé světové války, někdy nazývaná „první válka v přímém televizním přenosu“, oficiálně začala 17. ledna 1991 v 0:00 hodin greenwichského času. Kuvajt byl osvobozen 28. února. Irácký diktátor Saddám Husajn však svržen nebyl, odstranit se ho podařilo až 13 let poté během americko-britské invaze do Iráku na jaře 2003. Základní údaje o operaci Pouštní bouře Doba trvání: 43 dní (17. ledna – 28. února 1991; zhruba 1 014 hodin), pozemní ofenzíva začala 39. den války. Oběti: válka si vyžádala přes 150 tisíc obětí, z toho asi 110 tisíc iráckých vojáků, na 40 tisíc iráckých civilistů a přes 340 vojáků spojeneckých sil. Irácké ztráty na životech se zdroj od zdroje pohybují ve velkém rozpětí, například podle vojenského historika Geoffreye Regana zahynulo celkem asi 53 tisíc lidí. Zajatci: zajato bylo přes 60 tisíc iráckých vojáků, spojenci hlásili několik desítek zajatých. Uprchlíci: válka vyhnala z domovů na milion lidi. Počty vojáků: protiirácká koalice měla 690 tisíc vojáků, z toho 425 tisíc amerických a 265 tisíc vojáků z dalších spojeneckých zemí. Irák disponoval v jižní části Iráku a v okupovaném Kuvajtu 545 tisíci vojáky (podle Regana měl Irák v dané oblasti jen 260 tisíc mužů). Státy: v protiirácké koalici bylo celkem 34 zemí. Irák podporovalo Jordánsko, Palestinci, Alžírsko, Tunisko, Súdán, Jemen a Mauritánie. Ekologie: Iráčané zapálili v Kuvajtu 732 ropných vrtů, což mělo za následek ekologickou katastrofu. Vypuštěno bylo přes 11 milionů barelů ropy (asi 1,5 milionu tun ropy), ropná skvrna pokryla plochu nejméně 600 kilometrů čtverečních. Nejméně čtvrtina kuvajtské pouště byla zamořena. Náklady na válku: náklady činily podle Američanů 61 miliard USD (podle jiných údajů až 71 miliard USD). Z toho více než 53 miliard pokryly jiné země: Kuvajt, Saúdská Arábie a státy Perského zálivu poskytly 36 miliard, Německo a Japonsko dohromady 16 miliard. Škody v Iráku se odhadovaly na 200 miliard dolarů na infrastruktuře a 60 miliard USD v Kuvajtu. Válečné reparace: Irák vyplatil Kuvajtu poslední reparace 27. června 2013, celkově zaplatil na reparacích 41,2 miliardy USD.  Přesné útoky „neviditelných“ letounů F-117 laserem naváděnými pumami během operace Pouštní bouře měly velkou mediální publicitu.  Operace pouštní bouře se na straně koalice zúčastnila celá plejáda typů letadel, na angažování průzkumného RF-4C Phantom II si dnes už ani nevzpomeneme. |
