Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvŽivotní dráha Andrease Papandrea byla dlouhá a pestrá. Narodil se na ostrově Chios v prominentní rodině právníka a politika. Jeho otec Jorjos Papandreu byl členem několika řeckých vlád a v šedesátých letech také dvakrát předsedou vlády.
Jeho zájem o politiku začal už v útlém mládí. Před druhou světovou válkou, kdy začal studovat právo a ekonomii na Aténské univerzitě, se otevřeně hlásil k trockismu a důrazně odmítal tehdejší vojenskou diktaturu generála Metaxase. Pro své levicové názory byl zatčen a později ve vězení i mučen. Údajně snad při mučení vyzradil jména některých svých druhů, ale na toto téma odmítal s kýmkoliv hovořit.
V jedenadvaceti letech emigroval do USA, kde příležitostně pracoval, ale hlavně studoval na Harvardově univerzitě. V roce 1943 zde získal titul doktora ekonomie a stejného roku i občanství Spojených států.
Koncem války sloužil u amerického vojenského námořnictva a po jejím skončení - jako uznávaný ekonom - přednášel přes 13 let na řadě amerických univerzit. V USA se po válce také poprvé oženil, a to s Američankou Christine Rassiasovou, ale již v roce 1951 bylo toto manželství rozvedeno.
Po návratu do Řecka v roce 1959 se nejprve věnoval ekonomickým problémům: založil z podnětu tehdejšího předsedy vlády Karamanlise dva ústavy hospodářského plánování.
V polovině šedesátých let (po zřeknutí se amerického občanství) byl zvolen poslancem za Svaz středu, který vedl jeho otec, a stal se poprvé členem vlády jako ministr hospodářské koordinace. Po necelém roce byl ovšem řeckým králem Konstantinem II. odvolán.
Po vojenském puči v dubnu 1967 byl zatčen, ale po protestech světové veřejnosti byl již za půl roku amnestován a později emigroval. V emigraci ve Francii, Švédsku a Kanadě byl vůdčím duchem kampaně proti vládě „černých plukovníků“ v Aténách. Již roku 1968 založil Panhelénské osvobozenecké hnutí (PAK), z kterého po svržení diktatury v září 1974 vzniklo socialistické hnutí PASOK.
Ve druhé polovině sedmdesátých let byl jako poslanec řeckého parlamentu vůdcem opozice. Po volbách v roce 1981, které socialisté vyhráli, se na osm let stal řeckým premiérem a na pět let i ministrem obrany.
Jeho vláda byla v zahraniční politice výrazně protiamerická. Byly například navázány kontakty se státy komunistického bloku včetně Kuby, či s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Řecko udržovalo poměrně vřelé kontakty s Kaddáfího Libyí.
V ekonomické sféře nastalo široké zestátňování, dotace do neprosperujících sektorů a různé sociální úlevy bez ohledu na výkonnost ekonomiky a rozpočet. V polovině Papandreovy éry byly zvýšeny daně, byla devalvována drachma a omezován dovoz.
V červenci 1989 Papandreu po řadě skandálů prohrál volby, a byl tak donucen z premiérské funkce odejít. K jeho klesajícímu kreditu přispěla nejen aféra s letuškou Dimitrou, jež byla o 35 let mladší než on, kvůli níž se podruhé rozvedl a kterou si později vzal za ženu, ale i podezření z bankovní zpronevěry, nezákonného telefonického odposlouchávání a korupce. A ke všemu se přidaly ještě zdravotní problémy. Všech obvinění byl Papandreu zproštěn až za tři roky.
Do čela vlády se vrátil v říjnu 1993 a uvažoval i o prezidentském křesle. V čele socialistického kabinetu čelil tlaku Evropské unie na omezení deficitního hospodaření a uvolnění tradičně přísné kontroly ekonomiky země. Například privatizace probíhala podle Bruselu velmi polovičatě a daňová reforma byla v začátcích.
V závěru života mu na klidu nepřidala vzbouřená atmosféra kolem jeho třetí ženy Dimitry („Mimi“), která se několikrát objevila na titulních stránkách řeckých deníků obnažená, či dokonce v pikantní pozici s jinou ženou. Dimitra měla funkci vedoucí Papandreovy premiérské kanceláře a často bývala označována za šedou eminenci řecké politiky.
Do Onassisova kardiologického centra v Aténách byl převezen 20. listopadu 1995 kvůli zápalu plic a následným ledvinovým a plicním komplikacím. Během hospitalizace byl několikrát připojen na respirátor a na umělou ledvinu.
Poté, co se jeho zdravotní stav ani po dvou měsících na jednotce intenzivní péče nezlepšil, opozice a jeho vlastní strana na něj zesílily tlak, aby se vzdal premiérského křesla. Papandreu pak 15. ledna 1996 neochotně rezignoval.
V roce 1995 se už prakticky neobjevoval na veřejnosti a teprve v posledních týdnech před smrtí 23. června 1996 začal přijímat návštěvy činitelů Panhelénského socialistického hnutí.
Naposledy se na veřejnosti ukázal v květnu 1996 při návštěvě parlamentu, kdy jeho vyzáblou, nejistě se pohybující postavu skrýval pytlovitý oblek.
Papandreu čelil zdravotním komplikacím již od roku 1988. Tehdy se podrobil v Londýně operaci srdce a hned v příštím roce byl hospitalizován v Aténách kvůli zápalu plic a ledvinovým komplikacím. Další rok byl v nemocnici kvůli srdeční arytmii a dýchacím obtížím a naposledy byl podroben vyšetření srdce v lednu 1996 v Ammánu při své oficiální návštěvě Jordánska.
Černí plukovníci - řecká vojenská junta Triumvirát spikleneckých důstojníků - plukovník Jorgos Papadopulos, brigádní generál Stylianos Pattakos a plukovník Nikolaos Makarezos - svrhl v dubnu 1967 demokratickou vládu a nastolil polofašistickou "plukovnickou juntu" (v bývalém východním bloku označováni jako "černí plukovníci"). A to téměř bez výstřelu, s pouhými 3000 stoupenci a 150 tanky, během tří hodin. Obsadili klíčové orgány, zajali politické činitele a vyhlásili výjimečný stav. Zneužili přitom vojenský operační plán připravený v součinnosti s NATO pro případ komunistického převratu. Král Konstantin II. ve snaze udržet si vliv přistoupil ke spolupráci s juntou. Ta ovšem jen využila jeho podpory k legalizaci režimu. Když se král v prosinci 1967 pokusil juntu svrhnout, byl donucen uprchnout. Junta rozpustila parlament, zrušila politické strany a začala se zbavovat svých odpůrců. Ty zavírala do internačních táborů a deportovala ze země. Většina států juntu odsoudila. Evropské hospodářské společenství zmrazilo asociační dohodu s Řeckem. USA a spojenci v NATO byli zdrženliví, nebo juntu podporovali, aby udrželi na uzdě místní a moskevské komunisty. Za tuto politiku se omluvil americký prezident Bill Clinton při své návštěvě Řecka v roce 1999: "Spojené státy dovolily, aby jejich zájmy týkající se vedení studené války převážily nad zájmem - spíše bych měl říci závazkem - podpory demokracie, přestože to byl vlastně důvod, proč jsme studenou válku vedli." Přes vydatný populismus a počáteční ekonomické úspěchy se junta netěšila oblibě ani mezi běžnými lidmi, ani u části pravice. Demokratičtí odpůrci organizovali odboj, ale jen v malém měřítku. Ani pozdější částečná liberalizace režimu mu nezajistila přízeň. Uvolnění a všeobecné nespokojenosti využili studenti aténské polytechniky, kde v listopadu 1973 vypukly nepokoje. Junta na jejich potlačení nasadila 17. listopadu i tanky - několik desítek lidí bylo zabito a stovky zraněny. V prosinci 1973 vyvrcholily rozpory uvnitř junty převratem velitele vojenské policie generála Dimitriose Ioannidise. Papadopulose ve funkci prezidenta (kterým se stal po vyhlášení republiky v červnu 1973) nahradil generál Faidon Gizikis. Ale místo úlevy zavládl ještě větší teror. Teprve neúspěšný pokus o připojení Kypru ukázal, že režim je v troskách a ztratil podporu armády i zahraničí. Junta předala moc civilní vládě 23. července 1974. Z exilu se vrátila řada politiků a umělců, nad Papadopulosem a Pattakosem soud vynesl rozsudek smrti, poté změněný na doživotí. |
