Při rozhovoru pro MF DNES a iDNES.cz v buňce švédského Eurosportu před setmělým Kwandong Hockey Center odpovídal Peter Forsberg rozvitými větami, velice zaujatě a s kolísavou intonací, takže chvílemi skoro zpíval.
Vyprávěl například o Milanu Hejdukovi, svém oblíbeném spoluhráči z NHL: „Byl šikovný a zároveň ochotný zaplatit za góly vysokou cenu. Nebál se najet do území, ve kterém schytal spoustu ran. I proto pak měl vážně pochroumané koleno.“
Začátkem ledna byl právě Forsberg jedním z nejváženějších hostů slavnosti, při níž bylo číslo 23 v týmu Colorado Avalanche navždy vyhrazeno právě Hejdukovi.
„Myslím, že se akce povedla parádně!“ řekl Forsberg. „Milan nevěděl, že dorazím, takže jsme ho snad příjemně překvapili. Bylo mi ctí, že mě klub pozval a já se mohl zúčastnit.“
Plán s překvapením málem selhal. Krátce před ceremoniálem jste vy a Hejduk shodou okolností oba lyžovali v jednom středisku, že?
Ano! Řekli mi, že moje přítomnost v Denveru je přísně tajná. Přiletěl jsem o pár dní dřív, abych si zvykl na časový posun. Až později jsem se dozvěděl, že jsme ve stejný den oba byli ve Vailu. Naštěstí asi Milan jezdil na mírnějších svazích. (pousmál se svému vtipu)
Tvořivý centr a kanonýr z křídla. Pasovali jste k sobě vy dva dokonale?
Klapalo nám to. Jakmile cítil, že se schyluje k šanci, strčil nos i do největší mely. Měl takovou záludnou ránu - docela prudkou, ale hlavně jednu z nejpřesnějších, jakou jsem kdy viděl. Opravdu věděl, kdy a kam puk poslat.
Peter Forsberg (vlevo) v dresu Colorada, vpravo jeho český parťák Milan Hejduk.
Zasloužil si pompézní poklonu od Avalanche?
Bez pochyb! Zůstal dokonalým vyslancem klubu, protože v Coloradu učí děti hokej, pomáhá s charitou. Milan je klasa jako sportovec i jako člověk.
Nestýská se vám po hokeji? Po střele pod horní tyč? Po mazaném pasu před prázdnou branku?
Ne. Kvůli potížím s chodidlem už jsem nemohl bruslit, jak bych si představoval. Skončil jsem v osmatřiceti. Upřímně, kdybych pokračoval, hrál bych bídně.
Co vám tedy v současnosti dělá největší radost?
Asi rodina. Když jsou všechny tři děti zdravé, bez rýmiček a horeček. Když zrovna nepláčou. Třetímu, Diegovi, budou brzy dva roky, takže už za sebou máme to nejobtížnější období. Baví mě sportovat. Každé ráno cvičím asi 45 minut, abych udělal něco pro své tělo a nastartoval se. Chodím na golf, to je moje druhé největší potěšení. Máme taky asi deset podnikatelských projektů. Jsme se snoubenkou Nicole docela dost zaměstnaní. S radostí vstávám, protože mě každý den čeká něco jiného. Rád se učím nové věci.
Vím, že jste investoval do obuvi značky Crocs, vlastnil jste podíl v aerolinkách nebo dostihové koně. Jakému byznysu se věnujete teď?
Crocs i Nexjet jsme prodali. Teď máme zimní boty Inuikii, motorové čluny Anytec, ale největší částí našeho podnikání jsou nemovitosti. Nicole se stará hlavně o módní část našeho portfolia a já především o lodě a nemovitosti.
Působíte ještě s kamarádem Markusem Näslundem ve vedení vašeho mateřského klubu MODO v Örnsköldsviku?
Už ne. Ani jeden z nás pro MODO nepracuje. Tým sestoupil a hodně těžko se bude vracet. Doufám, že se mu to za pár let podaří. Časem bych se zase rád zapojil, ale teď žiju ve Stockholmu a zabývám se jinými věcmi.
Kariéru vám poničila řada zranění, jak už jste naznačil. V jakém stavu se nachází vaše tělesná schránka nyní?
Cítím se znamenitě. Myslím, že Milan je potlučenější než já. Jsem svěží taky proto, že jsem v NHL hrál jen nějakých sedm set zápasů. Nejsem tak opotřebovaný. Můžu se probudit a o tři minuty později uběhnout deset kilometrů. Operovali mi rameno nebo chodidlo, ale jsem bez následků.
Ani otřesy mozku se na vás nepodepsaly?
Díky bohu ne. Pro finský Eurosport tu pracuje (bývalý obránce) Kimmo Timonen, který má za sebou v NHL o čtyři sta mačů víc, takže jsem proti němu úplný mladík.
Co váš pětiletý syn Lennox, baví ho hokej?
Ano. Trénuje v jednom stockholmském klubu, několikrát denně se hrne na led. Kdykoliv přehazujeme televizní programy a on uvidí hokej, křičí na nás: „Zastav!“ Mám ho tu s sebou, chodí na zápasy a je nadšený. Hlavně v poslední době sleduje výsledky MODO a ptá se, kdy ho čeká další utkání.
Že by švédskému hokeji rostla nová naděje?
Zatím vypadá spíš na borce do třetí nebo čtvrté lajny. Srší energií, létá po ledě a vráží do ostatních.
Takže se hokejová vášeň v rodině dál dědí?
Asi ano. Naprosto nesnáší porážky jako já. Dokonce i švindluje, aby neprohrál.
Jak vás baví práce pro televizi?
Moc! Kdybyste ze zeptal, jak mi jde, asi bych odpověděl, že celkem slušně. Ale to byste se spíš musel zeptat mých kolegů. Ve Švédsku jsem už dřív pomáhal s několika přenosy. Pak přišla nabídka, abych vyrazil do Koreje. Olympiády vždycky budou mít v mém srdci zvláštní místo. Dvakrát jsme získali zlato (1994, 2006), na zahájení ve Vancouveru jsem nesl švédskou vlajku. Těší mě, že můžu být blízko aktuálnímu dění. A pořád se moc rád dívám na hokej. Hrál jsem ho dvaadvacet let a něco o něm vím, takže snad divákům mám co říct.
Jednoho dne jsem vás tu pozoroval, jak sedíte ve studiu a čekáte na zkoušku nejméně dvacet minut. Nejsou podobné prostoje pro vás utrpením?
Ne, k téhle profesi prostě patří. Podívejte se, jak pilně dřou lidé okolo mě. Když se zrovna nic neděje, přemýšlím o příštím zápase – kdo, s kým a jak bude hrát. Člověk, který má doma tři malé děti, docela uvítá, když má dvacet klidných minut jenom pro sebe.
Když jsme na olympiádě, nejde vynechat vaši zlatou trefu ve finále proti Kanadě před 24 lety v Lillehammeru. Jak důležitý byl proměněný nájezd pro vaši kariéru?
Velice! Poznal jsem totiž, jak výhodné je vyhrát, když jste ještě mladý. Vyhnete se tlaku, který by pak na vás vzrůstal. Mně se osvědčilo získat titul mistra světa v osmnácti, olympijské zlato ve dvaceti a Stanley Cup ve dvaadvaceti. Byl to neuvěřitelný start kariéry. Lidi mě potom vnímali jako vítězný typ, respektovali mě jako lídra, byl jsem žádaný.
SLAVNÁ KLIČKA. Nájezd Petera Forsberga zakončený vítěznou brankou olympijského finále v norském Lillehammeru. (27. února 1994)
Tušíte, proč se vaše trefa stala ikonickou záležitostí?
Třeba proto, že se zrovna díval skoro celý svět. Byla to napínavá chvíle, rozhodující okamžik. Tenkrát jsem ještě pořádně nevěděl, co vlastně dělám. Ale teď si říkám, že byla fakt pecka dát právě tenhle gól.
Ano, kličce, po níž jste puk dovezl do branky jednou rukou, se v Česku hojně říká forsbergovka. Těší vás to?
Jasně. (směje se) Takhle ji nenazývají ani u nás ve Švédsku. Vždyť já jsem ji ukradl Kentu Nilssonovi (dalšímu slavnému útočníkovi). Vypůjčil jsem si i několik dalších fintiček, které jsem se postupně snažil ještě zdokonalovat. Ale je vážně paráda, že mám u vás svůj blafák.
Když jste se rozjížděl na kanadského brankáře Coreyho Hirsche, věděl jste už neochvějně, co provedete?
Ano. Byl to trochu bláznivý nápad. V penaltách přitom patřím mezi nejhorší hráče v dějinách. Milan by jich z deseti proměnil osm, já možná jednu. Ale když jsem tenkrát přišel na řadu, vyjel jsem na led a vyzkoušel si kličku nanečisto bez puku. Díval jsem se na gólmana, vyjel hodně dopředu, couval... Naštěstí to klaplo.
Historický moment byl zachycen také na poštovní známce. Vlastníte nějakou?
Ano, mám jich pár. Moc rád je používám, když píšu do Ameriky svému kamarádovi a někdejšímu spoluhráči Adamu Deadmarshovi. (směje se) Připadá mi to vtipné, protože v USA bývají na známkách skoro výhradně prezidenti. Takže Adam vždycky dostane na obálce známku s obrázkem mých zad.
ZÁPISNÍK: Jasně, pojď nahoru aneb jak se loví hvězdyAhoj, mohl byste mi zavolat pana Roenicka, prosím? Stojím na tribuně Kangnung Hockey Center, v němž až nahoře pod stropem mají svá studia televizní společnosti. V jednom, jež patří americké NBC, postává Jeremy Roenick, jeden z nejlepších a nejzábavnějších útočníků v dějinách National Hockey League. Páni, to by byl parťák na rozhovor! Ale jak se k němu dostat? Přes sklo se ležérně ohýbá Keith Jones, další bývalý borec NHL. Když se zeptám, s naprostou samozřejmostí kývne a volá: „Hej, J. R.!“ Rychlé představení. Žádost o pár minut. Pár zlomků vteřiny napjatého čekání na odpověď... „Jasně, pojď nahoru!“ říká americký idol, který proslul svou otevřeností vůči fanouškům i médiím. Jenže ouha. Právě na schodech mezi námi natáčí upoutávku na příští přenos kanadská CBC. Roenick trpělivě čeká na životní příležitost poskytnout interview českému deníku. Když se dočká, odběhne po několika minutách, aby odříkal pár svých vět do kamery. Nicméně zase se vrací a po poslední otázce se loučí: „Zase se stav, jsem tu do konce turnaje!“    Chris Chelios, Jeremy Roenick či Ilja Kovalčuk. Tyhle hvězdy reportér Karel Knap na hrách v Pchjongčchangu také zpovídal. Koho uloví příště? Lov celebrit na sportovních akcích je někdy adrenalinová disciplína. A jindy zase ukrutná nuda. Půl hodiny postávání v mixzóně se krátce před turnajem přesto vyplatilo. Americký mluvčí sice už oznámil, že nikdo další mezi reportéry nepřijde. Ani objednaný Chris Chelios. Se dvěma zámořskými kolegy jsme přece jen zůstali a někdejší skvělý bek přichází. Po čtvrt hodině na něj křičí, že týmu odjíždí autobus. A tak nechá pozdravovat Jaromíra Jágra a mizí za rohem. Dramatičtější bylo nahánění Petera Forsberga, jenž v Koreji pracuje pro Eurosport. Jeden z jeho kolegů Peter Broqvist mi dal svoje číslo a nakázal mi, abych se druhý den dostavil do druhé arény. Ve tmě jsme se s kapkou štěstí našli. Zavlekl mě do buňky, kde v obleku trůnil švédský hokejový bůh, připravený na další vstup. Zdálo se, že ho každou chvíli zavolají do studia. Obávám se, že nás přeruší dřív, než pořádně začneme. Ale nakonec se povedlo zajmout příjemně upovídaného „Foppu“ na celých čtrnáct minut. Mise splněna. Pátrání pokračuje. |
