Když vcházím do malé úsporně vybavené dílny, jen těžko bych hádal, že zde vznikají zřejmě nejunikátnější hodinky v České republice. Vyrábí je zde samouk Ondřej Berkus, který však za šest let, co se tímto oborem zabývá, stihl vytvořit hned několik technicky náročných kousků.
Na uvítanou mi Berkus podává svůj poslední výrobek. Od náramkových hodinek ve své ruce nemůžu odtrhnout zrak. Nejvíce mne fascinuje opalizující fialový podklad ciferníku. „Je to nějaká speciální tkanina?“ hádám nad podivně strukturovaným povrchem. „Ne, to je speciálně upravený titan,“ vysvětluje Berkus a popisuje mi desítky hodin různých technologických a řemeslných úprav, které stály za tím, aby malá plocha titanu v jeho ručně vyrobených hodinkách dostala svou pozoruhodnou konečnou podobu.
„U těchto hodinek jsou navíc ve strojku různé detaily, které jsou schované uvnitř, nikdo je nevidí, ale já vím, že tam jsou. Tohle na jiných hodinkách nenajdete, a mně to dělá radost,“ říká a já už chápu, že s tímto přístupem vyrábí zhruba dvoje či troje hodinky do roka. Za celou svou kariéru má na kontě zhruba dvacet kusů.
Co vás k hodinářství přivedlo?
Viděl jsem kdysi hodinky, které jsem si samozřejmě nemohl dovolit a dodnes nemůžu, ale pak už pro mne nebylo možné jít do obchodu a koupit si hodinky, které může mít kdokoli jiný. Byly to ručně vyrobené hodinky v jednom kuse, které nemá nikdo jiný. To mě okouzlilo.
Jak to s vašimi prvními hodinkami dopadlo?
Jako první jsem vyrobil nevzhlednou titanovou cihlu, kterou jsem hrdě nosil tři roky. Potom jsem začal sám vyrábět více dílů, více do toho zasahovat, sám jsem si vyráběl komplikace. Dnes už dělám hodinky, kde jsou kromě hnací pružiny, vlásku a kamenů všechny díly moje.
Komplikace, které jste teď zmínil, jsou jaké?
Komplikace je všechno, co je ve strojku navíc než jen tři základní ručky. Může to být rezerva nátahu, která ukazuje stejně jako palivoměr u auta, jak dlouho hodinky ještě půjdou. Může to být jednoduchá datumovka nebo různě umístěné ručičky, které nechodí dokola, ale dojdou na konec své škály a pak se skokem vrátí zpět, tomu se říká retrográdní zobrazení. Potom jsou to různé kalendářní funkce. Pyšně se chlubím tím, že jsem u nás vůbec první, kdo vyrobil kompletní věčný kalendář. Ukazuje na hodinkách datum, den v týdnu a měsíc. Všechno je to pouze mechanicky naprogramované, není tam žádný procesor, přitom ty hodinky umí ukázat správně počet dnů v každém měsíci a poradí si i s přestupným rokem. Věčný kalendář bych si chtěl dát ještě jednou.
Věčný kalendář jste si musel vymyslet, nebo je to již existující systém?
Je to systém, který už někdo dávno vymyslel. Ale jde o ty praktické detaily, jak to rozložit, vymyslet způsob, jak to bude fungovat, jaké tam udělat tolerance. A to je velmi náročné. První věčný kalendář jsem vyráběl ručně, neměl jsem předem udělaný model, neměl jsem to předem nakreslené v počítači, prostě jsem vzal materiál a začal jsem vyrábět. Takže každý díl v těch hodinkách jsou minimálně třetí čtvrtá verze daného dílu. Prostě jsem to udělal, vyzkoušel, vyhodil a zase znovu.
Říkal jste, že vaše první hodinky byly nevzhledná cihla, pak jste se ale dostal do prestižních hodinářských časopisů. Byla to dlouhá cesta?
Co se týká špičkové české hodinařiny, máme tady pražskou firmu Prokop a Brož, což jsou skvělí kluci a mí kamarádi, pak je tady Luděk Seryn a teprve potom já, který jsem v těch článcích spíše do počtu. Já to dělám pro radost, nikam se netlačím. Minimálně jednou měsíčně za mnou přijde nějaký marketingový hejhula s nabídkou, že mi udělá webovku, pomůže s PR a podobné věci. A já se ptám proč? A oni, že bych měl více zákazníků a více peněz. A já jim říkám, to není můj cíl, já nepotřebuji více vyrábět a mít více peněz. Nejsem bohatý, ale jsem šťastný, protože dělám to, co mě baví. To je hlavní.
Takže hodinky jsou váš koníček?
Je to koníček, který se trochu zvrhl, protože tady sedím od rána do večera. Do roka dodělám tak dvoje hodinky, které si pak ode mne často vezme nějaký kamarád, který zaplatí za materiál a další náklady. Hodinky ode mne v podstatě nekoupíte, že byste někam přišel a byly tam na prodej. Jestli někdo chce, tak si mne najde. A když si vezmete, že ty hodinky vyrábím rok nebo dva, tak je nakonec předávám kamarádovi. Protože za tu dobu se s tím člověkem poznáte, podílí se určitým způsobem na výrobě, já, když mu hodinky předávám, už ho znám.
Vyrobíte hodinky každému zájemci, který k vám přijde?
Jsou dva druhy lidí, co si hodinky pořizují, jedni kvůli sobě, druzí kvůli ostatním. Pokud je poznám, tak ty lidi z druhé skupiny rovnou eliminuji. Protože když se mám s hodinkami třeba dva roky piplat, tak ať to má ten člověk kvůli sobě, protože je to třeba krásná věc, nebo proto, že tomu chce rozumět.
Kdo vymýšlí design vašich hodinek?
Většina z nich jsou výplody mého mozku. V hodinařině už většina věcí byla vyrobena, takže moc nového se už nedá vymyslet. Poslední roky je například trend dělat věci z nových materiálů. Výrobci se snaží nacpat do hodinek cokoli, od uhlíkových vláken přes beton až po zkamenělý dinosauří trus. A to není vtip, takové hodinky už jsem viděl. Když to zkamení, tak je to takové mramorované, člověk by ani neřekl, že je to… hovno.
Z jakých materiálů vyrábíte vy?
Většina věcí, které na mých hodinkách najdete, se dá v nějaké podobě najít i při výrobě nožů, ať je to titan, damašková ocel, bronz, různé druhy oceli či uhlíková vlákna.
S noži jste začínal. Ty vás živí, nebo je to také koníček?
Já teď dělám už jen tak troje nože za rok. Většinu času mi zaberou hodinky. Zní to možná jako klišé, ale já se tady v té dílně bavím tak dobře, že ani nevím, co mě z toho živí. Dá se říct, že v hlavě mám pořád kolečka, a nebýt přítelkyně, která se stará o všechny praktické věci, tak už jsem dávno bídně zhynul. Já sem vlezu, zapomenu jíst, zapomenu pít, zajímají mne jen hodiny. Celý ten proces od prvního nákresu až po poslední šroubek si to neuvěřitelně užívám. Ale jakmile jsou hodinky hotové, přestávají mne zajímat.
Vy jste samouk. Pomáhá vám to, že se dnes dá prakticky vše najít na internetu?
Ani dnes to není snadné. V hodinařině každý své znalosti a postupy tají. Znalosti buď musíte draze zaplatit, nebo si poskládat střípky z různých neopatrně vyretušovaných obrázků. Já jsem naštěstí dostal na narozeniny knihu Watchmaking od George Danielse, což je něco jako hodinářská bible. Autor v ní sepsal všechny techniky výroby hodinek, popsal všechny principy, jak co udělat, a o té knížce řekl, že kdo si ji koupí, tak i kdyby byl jen o málo chytřejší než cvičená opice, tak ty hodinky dokáže zvládnout. To je i můj případ. (směje se)
Zmínil jste, že jste jako první v Česku sestrojil hodinky s věčným kalendářem. Máte i jiné prvenství podobného rázu?
Mám tady hodinky pro kamaráda (ukazuje další výrobek – pozn. red.), na které jsem třeba použil strojek z kapesních hodinek z počátku minulého století, který měl navíc odbíjení. Když se ten strojek ke mně dostal, byl úplně vybraný, a když jsme řešili, co s tím, napadlo mě udělat na ciferníku tourbillon. Tourbillon je kombinace, kdy setrvačka není pevně přichycena a spolu s celým krokovým ústrojím se točí pořád dokola. To je původně věc z kapesních hodinek, která měla eliminovat vliv gravitace na přesnost a trvanlivost hodinového strojku. Dnes je to krásná, technicky náročná hračka. A právě tourbillon – tento je můj už druhý – mám také na svědomí u nás jako první. Kombinace tourbillonu a odbíjení je považována za úplný vrchol hodinařiny a komplikací.
Jak vás tak poslouchám, rád překonáváte vlastní meze. Máte ještě další hodinářské mety?
Je jich ještě hodně. Teď asi rok připravuji hodinky, které budou mít tourbillon, potom tam bude retrográdní věčný kalendář, který bude ukazovat datum a měsíc, a do toho budou hodinky v celou a v půl odbíjet, kolik je hodin, a při zmáčknutí tlačítka odbijí na vyžádání, kolik je hodin, desítek minut a minut. Složitější už je asi jen orloj. Počítám, že tak v průběhu čtyř až pěti let by to mělo všechno klapnout. I když se někdy děsím, jestli jsem si neukousl už příliš velké sousto.
