Koncem 80. let 19. století rozdělil britský paleontolog Harry Govier Seeley (1839–1909) zástupce taxonu Dinosauria na dvě základní skupiny podle tvaru jejich pánevního pletence – na plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Zatímco mezi plazopánvé řadíme tradičně všechny teropody (Theropoda) a sauropodomorfy (Sauropodomorpha), do skupiny ptakopánvých spadají například heterodontosauridi (Heterodontosauridae), marginocefalové (Marginocephalia – pachycefalosauři a rohatí dinosauři), dále obrnění tyreofoři (Thyreophora) jako jsou stegosauři a ankylosauři a konečně i ornitopodi (Ornithopoda), zahrnující mimo jiné i kachnozobé dinosaury.
Obecně se předpokládalo, že společný evoluční předek plazopánvých a ptakopánvých dinosaurů existoval před více než 230 miliony let a za prvního známého zástupce ornithischianů ve fosilním záznamu byl až do roku 2017 považován Pisanosaurus mertii, objevený v 229 milionů let starých sedimentech argentinského souvrství Ischigualasto.
Ohledně zařazení pisanosaura do dinosauří systematiky však panovala nejistota a od roku 2015 bylo publikováno hned několik odborných prací, které pisanosaura pokládají za zástupce skupiny Silesauridae, tedy za dinosauromorfa „pravým“ dinosaurům pouze blízce příbuzného. Fosilie druhu P. mertii byly mimochodem objeveny již roku 1962 v argentinské provincii La Rioja a o pět let později byl tento jen asi metr dlouhý a několik kilogramů vážící býložravec formálně popsán.
Ačkoliv v jeho systematickém zařazení panují dodnes značné pochybnosti, i v současné době je některými paleontology považován za vývojově nejprimitivnějšího (nejbazálnějšího) známého ptakopánvého dinosaura. V posledních letech se však začíná stále více ukazovat, že tento malý dinosauromorf vykazoval stejně početné a významné anatomické znaky silesauridů jako znaky ptakopánvých dinosaurů. Je tedy pouze logickým vyústěním, že ptakopánví dinosauři jsou některými badateli nyní považováni za přímé vývojové potomky silesauridů.
Alternativní systematika dinosaurů z roku 2017 zasáhla i v tomto případě a tuto hypotézu skutečně podporuje. Výzkumníci z britské Cambridgské univerzity a z brazilské Universidade Federal de Santa Maria nově spojili své síly ve snaze najít skutečný původ ptakopánvých dinosaurů, od abriktosaura přes sauropeltu a torosaura až po stegocera a šantungosaura. Problém spočívá zejména ve skutečnosti, že první „praví“ ptakopánví se objevují až v nejranější juře, tedy v době před asi 201 až 195 miliony let. V jejich vývojové historii tak zeje časová mezera o 25 nebo spíše 35 milionech let, v podstatě celá evoluce v průběhu středního a pozdního triasu.
Slezský ještěr z Opolí
Ptakopánví dinosauři se ale samozřejmě neobjevili jen tak zničehonic a najednou, vývoj této velmi rozmanité skupiny musel tou dobou probíhat již po desítky milionů let. V nově publikované odborné práci byly zahrnuty výsledky rozsáhlého výzkumu kosterních fosilií dinosauromorfů, zejména raných forem dinosaurů a jejich blízkých příbuzných ze skupiny silesauridů (Silesauridae). Čeleď Silesauridae byla formálně stanovena v roce 2010 a zahrnuje až čtrnáct rodů (z toho dva nejisté), sedm z nich pak spadá do vývojově pokročilejšího kladu Sulcimentisauria.
Tito menší draví, býložraví i hmyzožraví plazi žili v období středního až pozdního triasu (asi před 245 až 203 miliony let) na území dnešní Evropy, Afriky a Severní i Jižní Ameriky. Představují sesterskou vývojovou skupinu dinosaurů a jsou jejich nejbližšími evolučními příbuznými. Jméno celé skupině dal Silesaurus opolensis (v doslovném překladu „slezský ještěr z Opolí“), formálně popsaný roku 2003 na základě objevů v polské lokalitě Krasiejów nedaleko českých hranic.
Anatomická podobnost silesauridů a bazálních ptakopánvých dinosaurů je vědcům známá již delší dobu. Ale nyní nastává skutečný problém – podle nového výzkumu silesauridi v průběhu triasu procházeli velmi výraznou proměnou a na konci tohoto období se již značně podobali raným ptakopánvým. Protože nejstarší fosilní pozůstatky prokazatelně patřící těmto dinosaurům známe až z nejstarší jury (z doby před asi 200,9 miliony let) a nikoliv z předchozí triasové periody, je pravděpodobné, že zástupci skupiny Ornithischia vznikli přímo ze silesauridů.
Protože však silesauridi zpočátku tvarem svého pánevního pletence připomínali naopak plazopánvé dinosaury, nebyl tento nově rozeznaný vývojový trend po dlouhou dobu patrný. Tomu ostatně napomohl i fakt, že Seeleyho rozdělení dinosaurů na dvě základní skupiny bylo až do nedávné doby velmi dobře zavedené, jelikož všechny dosavadní nálezy dinosaurů bylo možné poměrně snadno zařadit do jedné či druhé z obou hlavních vývojových linií. Teprve „zemětřesná“ studie z roku 2017 toto dosud pevné postavení poněkud rozviklala, což dalo impuls k dalším podrobnějším bádáním. Paleontologové až dosud stále netušili, proč se bezpečně rozeznatelní ptakopánví objevují až na počátku jury, když podle původní systematiky měly být jejich fosilie objevovány už ve vrstvách starých nejméně 225 milionů let.
Stále více ale zároveň upoutávaly podobnosti mezi těmito dinosaury na jedné a nově objevenými silesauridy na druhé straně. Ať už se jednalo o lokomoční aparát, tvar korunek zubů nebo přítomnost zobákovitého zakončení spodní čelisti, společné anatomické znaky byly postupem času více a více nápadné. Ve fylogenetických analýzách se silesauridi dlouhodobě ukazovali jako nejbližší příbuzní „pravých“ dinosaurů (zejména ptakopánvých) a v roce 2020 už dva paleontologové v Brazílii publikovali domněnku, že silesauridi mohli stát přímo na vývojové cestě k ptakopánvým dinosaurům.
To upoutalo pozornost britských paleontologů Davida Normana a Matthewa Barona, kteří rozšířili původní analýzu svých kolegů o mnoho dalších taxonů a výsledkem je rozsáhlý vývojový strom, v němž jsou silesauridi s vývojovými odstupy rozmístěni na linii vedoucí přímo k ptakopánvým. Jinými slovy, silesauridi se v průběhu triasu neustále adaptovali a jejich anatomie se měnila, načež někdy na přelomu triasu a jury dali pravděpodobně vzniknout „pravým“ zástupcům skupiny Ornithischia.
Tedy „nevynořili se náhle z mlhy“, jak by situace mohla vypadat dříve, ale jejich počátky jsou pevně ukotveny v rozsáhlém systému raných dinosaurů, vyvíjejících se především v období pozdního triasu. Silesauridi by se tedy tímto zařadili mezi vývojově primitivní dinosaury a vlastně by se tak po téměř dvaceti letech ospravedlnily velkolepě pojaté titulky polských novin, oslavujících původní popis silesaura: „První polský dinosaurus“.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
