A také pomáhá s adaptací zámořské posile Erice Handleyové, kterou klub sehnal na uvolněné místo. „Byl to pro mě trochu šok, ale je to život a sport. Snažím se dát družstvu, co nejvíc můžu,“ říká 34letá Dudová, která v Olomouci působí už pátou sezonu.
Přínos družstvu jste ukázala i při vítězství nad Prostějovem 3:0. Má sladkou příchuť po tom, co jste zkraje sezony u rivala hladce prohrály?
Určitě. Možná ta prohra v Prostějově nás tak nakopla. V odvetě jsme se musely soustředit na sto procent a nepustit ani jeden balon. V prvním setu jsme se trošku hledaly a sehrávaly, ale od toho druhého jsme měly zápas pod kontrolou. Zatlačily jsme servisem, dobře jsme bránily a to byl klíč k výhře.
Nakopla vás důležitější role v týmu? Loni jste byla na rozehrávce spíše druhá volba, nyní je vidět, že zápasy zase prožíváte naplno.
To se možná tak zdá. Vím, že teď družstvo potřebuje, abych hrála, a když se třeba nedaří Erice, abych tam naskočila. Beru to tak, že jdu na hřiště pomoct týmu a ne, že by to mě samotnou nějak nastartovalo nebo mi pomohlo.
Jaká je spolupráce s Američankou Erikou Handleyovou?
Komunikace je v pohodě, tam není problém. Jinak je tu strašně krátký čas, takže se stále hledáme a sehráváme. Věřím, že postupem času to do konce sezony vyladíme a bude to fungovat úplně top.
Má nějakou dovednost, kterou byste si ráda osvojila?
Já už jsem stará nahrávačka před důchodem. (směje se) Každý má něco jiné, čím je lepší. Erika má své přednosti, které třeba chybí mně a naopak, ale můžeme si je jedna druhé předat.
Jak jste strávila neúspěšný boj o Ligu mistryň, postup vám utekl ve zlatém setu jen o dva body?
Mrzí to velmi. Jen ty dva bodíky nás od Ligy mistryň dělily, bohužel stalo se to, je to sport. Bylo by to na ten závěr krásné a něco jiného, co jsem ještě nezažila. Ale musíme se s tím nějak smířit, ať už já, tak i celé družstvo. Teď se soustředíme na CEV Cup, dopředu se nevzdáváme, ale soupeř je excelentní, takže to pro nás bude tvrdý oříšek.
Mluvíte o závěru i o důchodu, je to letos vaše poslední sezona?
Už to říkám delší dobu, že to je poslední sezona. Nejsem nejmladší a uvidíme, co přinese závěr té letošní. Ale už přemýšlím o konci.
Uzavřelo se loňským titulem vaše velké snažení?
To ne. Už mám trochu jiné priority, učím na fakultě tělesné kultury, takže to mám jinak nastavené. Volejbal je stále ještě pro mě prim, ale už to pomaličku utichá a přecházím do jiné role.
Jaká je práce se studenty, ze kterých se během semestru snažíte udělat volejbalisty?
Těžká. Ale bojujeme s tím a nějak se nám to daří. Snažím se jim předat své zkušenosti, a pokud oni chtějí, tak to jde dobře. Baví mě to a to je asi nejdůležitější. Mám jim co předat, tedy alespoň co se týká volejbalu.
Našla jste se v práci pedagoga?
Myslím, že ano. Vždycky jsem chtěla pracovat v oblasti sportu, a i když to není vyloženě sport, tak zaměřením ano a jsem spokojená. Nemám si na co stěžovat.
Co chcete ještě dokázat na hřišti?
Ambice jsou ty nejvyšší. Chceme získat český pohár a vyhrát ligu, ale jak všichni vidí, je to letos vyrovnané a bude to velmi těžké.
Těžší než loni?
Určitě. Ale pokud by se nám titul podařilo získat, bude to o to krásnější.
