Jednotlivé rybníčky jsou vzájemně propojené a protéká jimi potok. V těch...

Jednotlivé rybníčky jsou vzájemně propojené a protéká jimi potok. V těch hlubších se dá dokonce i koupat. | foto: Tomáš Dittrich

Zachránili starý mlýn a kolem něj vybudovali soustavu rybníčků

  • 28
Mlýn v údolí Zákolanského potoka nedaleko Okoře obklopuje soustava rybníčků. Málokoho by napadlo, že je postupně vybudoval jeho majitel, akademický sochař Miroslav Jirava, se svou ženou Sidonií. Návštěva byla fotografována pro časopis Domov.

Zchátralou usedlost nazývanou Nový mlýn a přestavěnou v duchu lidového baroka kdysi doporučil manželovi paní Sidonie kamarád architekt. Miroslav Jirava ho v roce 1960 od dcer posledního mlynáře Bauera opravdu koupil a řadu let pak dům s úctyhodnou historií využíval jako ateliér a letní byt.

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov. Stačí „kliknout“ na fotografii.

Bylo to tu sice velmi romantické, ale i trochu spartánské: elektřinu sem zavedli až roku 1981, do té doby se ke svícení používaly jen svíčky nebo petrolejky. Po roce 1992 kvůli rostoucímu nájmu Miroslav se Sidonií definitivně opustili malostranský ateliér a nastěhovali se do Nového mlýna natrvalo.

Se stejnou invencí jako svoje sochy začal Miroslav (za vydatné pomoci své ženy) postupně tvarovat i původně zpustlý a zarostlý pozemek kolem domu. Celá koncepce vznikala postupně a spojovala prvky anglického parku i francouzské zahrady.

Více než hektar velká zahrada se proměnila v přírodní galerii plnou soch a spousty romantických zákoutí.

Harmonická krajina

Nejprve museli Jiravovi přeložit cestu, která původně vedla v těsné blízkosti domu. Obnovili náhon a z menších jezírek postupně vybudovali kaskádovitou soustavu rybníčků. Podle toho, kam během dne dopadalo slunce, vytvářeli na různých místech zahrady malá sezení.

Pod vysokou vrbou Miroslav například vyrobil sedátka z umělého kamene, do nichž zabudoval dekorativní podnože starých šicích strojů. Jelikož se vše odehrávalo za hluboké totality a místním úředníkům byla zřejmě manželská dvojice s nekonvenčním způsobem života trnem v oku, velké terénní úpravy probíhaly k jejich velké nelibosti.

Jiravovým stále hrozilo, že budou muset rybníčky zasypat, což se nejspíš podepsalo na Miroslavově zdraví. V roce 2002 zemřel na infarkt.

Obytná zahrada

Sezení pod vrbou vyrobil Miroslav Jirava z umělého kamene, který kombinoval s podnožím ze šicích strojů.

Po čase do Nového mlýna paní Sidonie přivedla svého dalšího osudového muže, skláře a sochaře Petra Kaftana, s jehož pomocí se o obytnou zahradu dále s láskou starala. Tu a tam sem Petr dodával vlastní drobné plastiky a věnoval se údržbě zahrady.

Pozemek zůstával dlouhou dobu neoplocený a přirozeně tak přecházel do okolní krajiny. Vedle cesty kolemjdoucí vítala kamenná antická lavice pro unavené poutníky. Teprve v posledních letech přiměli neukáznění turisté paní Sidonii k vybudování brány a k oplocení zahrady.

Miroslav Jirava měl dlouhá léta v mlýnici svůj sochařský ateliér. Se stejnou  láskou a úctou k předchozím generacím majitelé citlivě rekonstruovali i obytné stavení. Byli zvyklí žít bohatým společenským životem a často je navštěvovali jejich sousedé z řad známých osobností, třeba Petr Hapka nebo Jiří Krampol.

Vedle mlýnice je obytná místnost s kuchyní a za ní ložnice. Z té se dá vyjít na krytou pavlač, kde míval majitel postel k odpolední siestě. V prvním patře, kam vystoupáte po dřevěných schodech, je podkrovní obývací pokoj zařízený nábytkem z pražského ateliéru.

Klasická křesílka, přestěhovaná z pražského bytu do podkrovní obytné místnosti, paní Sidonie vlastnoručně čalounila.

Starožitná křesílka paní Sidonie, která studovala oděvní průmyslovku, sama čalounila. Také interiér mlýna zdobí řada plastik Miroslava Jiravy, o jehož odkaz paní Sidonie s úctou pečuje. Výklenek ve štítu dodnes obývá Miroslavův bůh slunce inspirovaný pohanskými božstvy a vítající vždy nový den.

Po dřevěných schodech se dá vyjít do podkroví. Podestu „zabydlela“ bílá skříňka a zrcadlo.

„Tenhle dům mě naučil devatero řemesel. Na zahradě jsem například vlastnoručně dodělávala terénní úpravy. Hrubou práci sice vykonal bagr, ale pak ještě zbývala spousta práce pro mě. Sázela jsem stromy a keře, starala se o květiny, o domácnost, šila jsem, čalounila nábytek a dělala plno dalších věcí,“  vzpomíná Sidonie Jiravová.

A dodává: „Jednou jsme objevili ve sklepě náhrobní kámen někdejšího mlynáře. Když jsme ho vyvěsili na zeď vedle vchodu, jako by nás duch domu přijal a strach, který jsem tu hlavně v noci do té doby mívala, mě od té chvíle úplně přešel.“

Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.