Jak dlouho záchrana zraněného speleologa trvala?
Úraz se stal o půl šesté odpoledne a na povrchu byl zraněný těsně před půlnocí, takže zhruba šest hodin. Nás tam jelo devět záchranářů a další snad padesátka hasičů. Vstup do jeskyně se nachází asi 300 až 400 metrů od silnice, takže bylo potřeba nanosit materiál a podobně.
Co bylo na záchranné akci nejnáročnější?
Pro zdravého jeskyňáře nebyl odchod z místa, kde se zranil, vůbec problém. Ale dostat odtud zraněného člověka, který musí být uložený v nosítkách, bylo velmi náročné. Zůstal ležet v prostorných místech, kde ho do nosítek záchranáři mohli pohodlně zafixovat, avšak nosítka jsou jeden dlouhý válec a cesta na povrch byla na několika místech velmi úzká, takže jsme ji museli rozšiřovat.
Jak se rozšiřování provádí?
Používají se k němu pyropatronky do nástřelových pistolí. Vyvrtá se malá dírka do skály, kam se tato patronka vloží, ucpe se to kulatinou a do ní se následně udeří kladivem. To naruší skalní povrch, který je pak možné majzlíkem nebo sbíječkou snáze loupat.
Jak se jeskyňář zranil?
Příčinou byl pád z provazového žebříku z výšky asi šesti metrů, byl tam na výzkumu s dalšími pěti kolegy a když vraceli, zřítil se. Podle našeho doktora má pravděpodobně zlomený kotník, pohmožděné pravé zápěstí a tržnou ránu. Sanitka ho odvezla do nemocnice.
Jak vypadá práce týmu speleologů v terénu?
Je to individuální, v místech, kde jsou hluboké propasti, je nutné udělat kotvení do skalních masivů, za které se pak uváže lano, po němž jeskyňář slaní dolů. V případě malých stupňů si tým při objevování nových jeskyní vystačí se žebříky, často se používají právě ty lanové. U Holštejna je existující systém jeskynních chodeb, které se momentálně prodlužují.
Případů ubývá, pomáhá osvěta
Jak vypadá práce jeskynních záchranářů? Držíte například pohotovost?
Česká speleologická společnosti má dva týmy, jeden na Moravě a jeden v Čechách. Pohotovost nedržíme, ale kluci jsou připravení na to, že se kdykoli může něco stát, zejména o víkendu. Jinak se pravidelně setkáváme a cvičíme, takže jsme sehraní. Cvičíme samozřejmě i společně s hasiči.
Jak často zasahujete u podobných případů?
Teď poměrně zřídka, zásah jsme naštěstí dlouho neměli. Ale zhruba pět šest let nazpět byl třeba každý rok, někdy i dvakrát. Postupně se snažíme pracovat na osvětě záchranářů a zraněním tak předcházet.
Můžete zkusit přiblížit, co je na záchranné akci zpravidla nejtěžší?
Po příjezdu musíme především zabezpečit zraněného, aby nebyl podchlazený, protože to riziko je obrovské. Několik hodin čeká na příjezd záchranářů, pak většinou ještě trvá, než se k němu dostanou. Je nutné napřed zajistit tepelný komfort a pak připravit transport. Tentokrát to nebylo jednoduché, ale jsou ještě horší varianty.
Jaké jsou ty horší varianty?
Když někdo uklouzne na chodníku, odveze ho záchranka v podstatě hned. Tady byl jeskyňář 60 metrů od vchodu do jeskyně v hloubce 25 metrů, což je velmi problematické. Ale podchlazení hrozí ještě o to víc, když je v jeskyni voda, která má kolem tří čtyř stupňů. Přebíráme ale postupy francouzských záchranářů, kteří jsou v tomto špička.
Zasahujete například i v zahraničí?
Existuje dohoda, která upravuje mezinárodní spolupráci, samozřejmě to by musela být velká akce, aby žádali pomoc ze zahraničí. Naposledy jsme byli v roce 2001 v Maďarsku, kde jsme zachraňovali z jeskyně potápěče.
Na jaký nejnáročnější případ v Česku si vzpomínáte?
V roce tuším 1997 jsme řešili tragický případ v jeskyni C13 v Moravském krasu. Speleologové pracovali, když přišla velká voda. Jeden se utopil a dva jsme zachránili.
