Co vám blesklo hlavou, když jste se dozvěděla, že si Petr napadení Romy vymyslel?
Myslela jsem, že je to nějaký špatný vtip. Pak přišel šok, pocit zoufalství a beznaděje.
Nechodí vám nyní výhružné e-maily, telefonáty, esemesky?
Na výhružné e-maily a esemesky jsem si již zvykla a ani to nehlásím policii. To, co jsem udělala, nebylo proto, abych se zviditelnila nebo si vynutila pro syna dary od cizích lidí. V ten moment jsem myslela na cizí děti, kterým se to může stát, pokud nezačnu mluvit o bezpečnosti v Břeclavi. Uvědomovala jsem si, že to Petrovi ledvinu nevrátí, ale můžu pomoci ostatním. Věřím, že tyto esemesky a e-maily neposílají lidé, kteří mají děti.
Neuvažujete o tom, že se odstěhujete z Břeclavi?
V tom případě by se měli z Břeclavi odstěhovat všichni, kteří vraždí, ubližují na zdraví, kradou. Já jsem nic z toho neudělala. Udělala jsem chybu, přiznala jsem ji a omluvila se.
Věříte verzi, že se událost seběhla tak, jak nyní popsala policie?
Nemám důvod pochybovat o metodách policejního vyšetřování.
Mluvila jste už se synem podrobně o tom, jak se tedy celá událost stala?
Ano, ptala jsem se ho, potvrdil to, co jsem slyšela od policie. Říkal, že je mu líto, co se stalo, a že se vynasnaží získat mou důvěru zpět.
Uvědomoval si Petr vůbec, jak je jeho původní verze nebezpečná?
Důsledky svého jednání si v první chvíli vůbec neuvědomil a zřejmě potom už bylo pozdě. Byla jen otázka času, kdy pravda vyjde najevo. Bohužel nedokázal najít v sobě tolik síly, aby pravdu řekl včas, přestože ještě v nemocnici zvažoval, jak a komu to říct. Tuto skutečnost mi sdělil těsně před závěrečným výslechem, což už události, které proběhly, nemohlo změnit.
Řekla jste, že berete vinu za to, co Petr nevědomky rozpoutal, na sebe. Proč?
Protože jsem uvěřila první verzi. Když syn otevřel oči na ARO a uviděl kolem sebe novináře, neměl sílu mi to říci v přímém přenosu. V podstatě nasedl do rozjetého rychlíku a nestačil z něj vyskočit. Za celou dobu neřekl však proti Romům ani slovo, naopak uváděl, že má mezi nimi i kamarády.
Co nyní se svými syny prožíváte? Cítíte nepříjemné pohledy lidí?
První dva dny byly nejtěžší. Ulevilo se mi až poté, co jsem se veřejně všem omluvila a vrátila dar Michalu Davidovi. Teď se pomalu smiřuji s důsledky nastalé situace. O klidném spánku se zatím mluvit nedá, při chůzi na ulici cítím pohledy lidí, zatím bez reakcí. Nejradši bych všechny události kolem tohoto případu vymazala ze svého života. Bohužel to nejde.
Kdo je vám nyní oporou?
Můj starší syn. Byl pro mě vždy oporou. Nemám partnera, a tak je pro mě poradcem v těžkých situacích. Když jsme byli ve finanční tísni, chodil na brigády v sobotu i v neděli, aby přispěl do domácnosti. Jsem na něj hrdá a doufám, že i z Petra přes to všechno jednou vyroste správný chlap.
Byla byste ráda, kdyby lidé, a to i Romové, Petrovi odpustili?
Ano, určitě. Vždyť nikdo nejsme neomylný, syn byl sám hodně potrestán za tuto klukovinu tím, že částečně ztratil zdraví, ale naštěstí nikdo nebyl zabit či zraněn, kromě něj samotného.
24. května 2012 |
