Malé, talentované baletce bylo sotva osm let, když ji nacističtí dozorci v koncentračním táboře nutili, aby jim předvedla své umění. Byly Vánoce, chtěli se dobře pobavit. Baletka se žlutou hvězdou o šesti cípech však tančit odmítla, a musela proto za trest stát hodiny ve sněhu.
Tehdy si Jehudit Arnonová, rodačka ze slovenského Komárna, dala předsevzetí. "Pokud to peklo přežiji, nepřestanu po zbytek života tančit," vypráví již zralá žena z obrazovky multimediální výstavy, jejíž název lze přeložit jako "Má vlast: z koncentráku do Izraele".
Expozice je součástí nynějších oslav šedesátin židovského státu a probíhá v jeruzalémském památníku obětí holokaustu Jad Vašem.
Jehudit Arnonová se stala legendou izraelského pohybového umění. Stejně jako mnoho dalších vězňů nacistických lágrů se dokázala přenést přes prožité utrpení a začala v Izraeli znovu. Výstava dokumentuje životy a práci devíti desítek spisovatelů, filmařů, designérů, fotografů, konstruktérů, herců, zpěváků, ba i sportovců, kteří dokázali totéž. A později pomáhali stvořit, bavit i reprezentovat nový stát.
Ikona budovatelů s modrou košilí
Tak původem budapešťský výtvarník Kariel Gardosh, pod kresby se podepisující Dosh, dal Izraeli prvního kresleného hrdinu.
Kreslíř, který prožil válku s krumpáčem v ruce, namaloval Srulika, mladíka v modré pracovní košili, krátkých kalhotách a sandálech. Postavu, která nejen na pohlednicích symbolizuje budovatelský étos prvních desetiletí Izraele.
Koncentračním táborem prošli i designér Dan Reisinger, s jehož logem létají světem izraelské aerolinie El Al, či Efraim Kišon (1924–2005), jehož knihám se směje celá planeta.
Místo na výstavě má i spisovatelka a překladatelka, česká rodačka Ruth Bondyová. "To víte, že jsem se tam byla podívat," říká někdejší reportérka, která za týden představí Praze novou knihu. "Některé osobnosti mi mezi vystavenými ale chyběly, hlavně lékaři a vědci," dodává Bondyová.
Ne všichni bývalí vězni koncentračních táborů však v Izraeli uspěli. Zdá se to paradoxní, ale řada z nich dnes pociťuje nejen nezájem, ale i nedostatek.
Na 80 tisíc přeživších – v Izraeli dosud žije čtvrt milionu bývalých vězňů nacistické říše – dnes podle odhadů žije pod hranicí chudoby. I proto loni nespokojenci svolali demonstrace, na které přišli opět s koncentráčnickými hvězdami na oblecích.
"Jsou tací, co říkají, že velkou část odškodnění, která do Izraele přišla z Německa, utratil stát. A že hlavně invalidní lidé nyní nemají, co potřebují," popisuje izraelskou diskusi Ruth Bondyová.
Problémy mají podle médií obvykle ti vězni, kteří se do Izraele přistěhovali ve vyšším věku, a jejich důchody jsou tak podle úředních výpočtů logicky nízké.
"Peníze chudým stmelují společnost"
Ochránci lidských práv však tvrdí, že šedesátiletý židovský stát, který už dávno není Srulikovým staveništěm, ale bohatým a sebevědomým státem, se má o své chudé, navíc s číslem vytetovaným na předloktí, postarat za každých okolností, ať říkají úřední vyhlášky cokoli. Podle některých aktivistů by zvětšení pomoci potřebným stmelilo Izrael více než "přemrštěné" investice do armády a policie.
