Americká teoretička fotografie Susan Sontag ve své knize „S bolestí druhých před očima“ popisuje, jak jsme otupělí. Otupělí z tisíce drastických obrazů, které nám denně servírují média. Jestliže ještě zhruba v první polovině minulého století fotografie z válečných konfliktů dokázaly někoho šokovat, dnes je to zcela jiné. Už jsme takových snímků viděli každý tolik, že si večer dokážeme sednout s teplou večeří před televizní zprávy a s klidem sledujeme vybombardované syrské Kobani nebo poničený východoukrajinský Donbas.
Fotografie tříletého Ajlana Kurdího, který se utopil společně se svým o dva roky starším bratrem na tureckém pobřeží, se od záběrů z válečných zón odlišuje. Zatímco u snímků z rozbombardovaného města bohužel už takřka automaticky počítáme s tím, že tam někde v sutinách leží mrtví lidé (a nechává nás to v klidu), fotografie chlapce, jehož bezvládné tělo leží v písku, je zcela jiná, znepokojující. V místech, kde se ještě před několika týdny mohli koupat turisté, je najednou mrtvý chlapec, který se jen snažil se svou rodinou dostat do míst, kde může žít lepší život.
Snímek má takovou sílu, že se už nyní stal symbolem současné uprchlické krize a dostal se mezi jiné ikonické fotografie, které jsou pevně svázány s každou válečnou tragédií - například záběr nahé plačící vietnamské dívky prchající v červnu 1972 před bombami s napalmem (více zde) nebo děsivá fotografie vyčerpané súdánské holčičky s čekajícím supem v pozadí z roku 2003 (více zde).
Cesta za lepší budoucností
Přesto všechno dokázali ve čtvrtek někteří „slušní Češi“ vynést jednoznačný verdikt, podle něhož si chlapcova rodina tragédii zasloužila, protože to byl právě Abdalláh Kurdí, otec obou chlapců, který je posadil do člunu mířícího z Turecka k řeckému pobřeží. „Byl v bezpečí v Turecku, měl dost peněz, a přesto zavraždil svou manželku a děti. Měli by ho pověsit,“ píše se v jednom z komentářů, které se dají najít na webech. „Proč to chtějí všechno hodit na Evropu, na náš, můžou si za to všechno sami,“ uvádí se ve druhém.
Here's a picture of the drowned #Syria 'n boy. His name is Ailan Kurdi, a 3-year-old Syrian refugee. RIP Humanity. pic.twitter.com/NW8uvvaWiF
Objevily se ještě nenávistnější komentáře. Otrlejší čtenáři, kteří na to mají žaludek a chtějí si je přečíst, je mohou najít třeba u diskuzí pod některými články na tuzemských médiích.
Fotografie tříletého chlapce ale neukazuje viníky tragédie, nehází za ni vinu „na Evropu“, jak zaznívá v diskuzích. Ukazuje jen to, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A ty bohužel někdy skončí tragédií.
Říká se, že každý člověk má možnost volby. Jakou možnost volby měl však otec Ajlana Kurdího, syrského uprchlíka kurdské národnosti, který se ne vlastní vinou ocitl v Turecku? Ano, v Turecku se nebojuje, byl tam v relativním bezpečí. Zároveň se tam ale stal kvůli své národnosti ještě méně respektovanou menšinou než ostatní - nekurdští - uprchlíci. A tak zvolil zoufalou a riskantní cestu, která měla vyvrcholit v Kanadě, kde žijí jeho příbuzní.
Mám syna ve věku Aljana a jsem si jistý, že kdybych se někdy v budoucnu ocitl v zoufalé situaci podobné té, kterou musel řešit Abdalláh Kurdí, rozhodl bych se pro to, co by bylo lepší pro mého potomka. A zřejmě bych to udělal i s vědomím, že by před námi byla riskantní cesta, na jejímž konci by byla vidina lepší budoucnosti pro malého chlapce.
Mám ale jedno velké štěstí - to dilema řešit nemusím.
