Narodil jste se v roce 1979, tedy v době, kdy v Íránu definitivně zvítězila islámská revoluce. Letos je to čtyřicet let. Jaká je vaše nejranější vzpomínka na tu dobu?
Popravdě mám tři vzpomínky. Tou první je, že mi zrudlo oko a pořádně jsem kvůli tomu neviděl. Tehdy jsme se přestěhovali do města Dehdašt na západě Íránu, kde měli základnu členové skupiny Basídž (polovojenská organizace, kterou v době íránsko-irácké války v 80. letech minulého století založil ajatolláh Chomejní, pozn. red.).
Slovo basídž pochází z arabštiny a znamená „dobrovolník“. Šli dobrovolně do války, která pozřela mnoho lidí a přinesla obrovské škody, to je druhá vzpomínka. Třetí vzpomínka pochází z doby, kdy byli oběšeni dva synové mého souseda. Byli členy šíitské skupiny Lidoví mudžáhedíni, která původně bojovala po boku vlády a šířila revoluci (později se však skupina s vládou rozkmotřila kvůli boji o moc, pozn. red.). Oběsili je, protože nechtěli skupinu opustit.
Jak se o revoluci, která svrhla šáha Mohammada Rézu Pahlavího a nastolila dodnes trvající teokratický režim, mluvilo ve vaší rodině?
Má rodina tehdy patřila ke konzervativní části společnosti, takže islámskou revoluci zpočátku podporovala. Věřila, že povede k něčemu dobrému. Za šáha jsme měli nedostatek všeho, co patří k normálnímu životu. Od vybavení po možnosti, protože jsme bydleli na venkově. I všechny zprávy se k nám dostávaly pozdě, takže jsme do tehdejšího dění přímo nezapojili.
Hadí Mohaghegh Íránský režisér Hadí Mohaghegh natočil oceňované filmy Bardou a Nesmrtelný. Jeho posledním snímkem je Na tomto místě. Českým divákům jej představil na letošním ročníku festivalu Íránci. Na tomtéž festivalu se před dvěma lety seznámil se svou českou partnerkou. |
Na uplynulém Festivalu íránských filmů byl k vidění snímek Bomba, milostný příběh od režiséra Paymana Maadiho. Ten se odehrává v době íránsko-irácké války v 80. letech a jsou v něm scény dětí, které ve škole sborově volají naučené slogany jako „Ameriko, táhni do pekla“, „Shoř, Saddáme“ nebo „Táhni, Sovětský svaze“. Zajímalo by mě, jestli i vás ve škole učili podobná hesla.
Ó, ano! (smích) Škola pořádala při speciálních příležitostech pořádala akce, před kterými nám učitelé řekli, co máme provolávat. Byly to známé slogany. Museli jsme je umět, přitom jsme tehdy vůbec nevěděli proč. Jako děti jsme nevěděli nic o komunismu nebo revoluci a ani o tom, co se ve světě děje.
Kdy jste si uvědomil pravou povahu režimu?
Když jsem dospíval, uvědomil jsem si, že přát smrt jinému člověku nemůže prospět nikomu. To je špatně už od samého začátku. Můžeme jen prohrát. I kvůli sankcím nyní Írán prochází těžkými časy. Na lidi je teď velký tlak a jejich život je těžký.
Ovlivnila revoluce vedená islamisty nějak vaši víru v islám?
Určitě ano. Po revoluci se lidé od náboženství velmi vzdálili. To je nepopiratelný fakt.
Jak se tedy Írán za těch posledních čtyřicet let změnil a jaká je dnes podle vás situace?
Upřímně, změnil se velmi výrazně. Jako bychom nyní ztráceli svou identitu. Lidé už nevědí, kam patří. A to ať už jde o jejich víru nebo náležitost k íránské společnosti. Nevědí, co je dobré a co je špatné, nebo je jim to jedno. Je to důsledek toho všeho, o čem jsme mluvili, a toho, že se věci nedějí tak, jak by měly. Nebo možná proto, že celý náš příběh začal proléváním krve.
Myslím, že u jakékoliv revoluce bychom nakonec měli zvážit, zda odpustíme svému někdejšímu nepříteli a nabídneme mu mír. Írán je země plná talentovaných lidí a může být lepší. Doufám, že se k tomu dopracujeme cestou místu a respektu.
Jako by měl Írán tak trochu dvě image. Jedna ho zobrazuje jako krásnou zemi s bohatou kulturou, prastarou historií, skvělou kuchyní a milými lidmi. Ta druhá naopak vykresluje Írán jako největší zlo na Blízkém východě, zapojené do konfliktů v Sýrii či Jemenu, a jako hrozbu pro Izrael. Žijete v Česku, na kterou image své země narážíte častěji?
Ano, to je pravda. Na začátku každé schůzky se setkávám hlavně s tou negativní image. Pak se však s dotyčným začnu bavit a jeho obrázek o Íránu se čím dál víc mění v pozitivní. Myslím, že tyto dvě pověsti by od sebe měly být striktně oddělené, stejně jako image vlády a image národa kterékoliv země. Podívejte se třeba na Spojené státy.
Íránská revoluceIslámská revoluce začala v Íránu v roce 1978. Teheránem a dalšími městy otřásaly protesty nespokojených obyvatel, kteří vládnoucího šáha Rézu Pahlavího vyzývali k odchodu. Perský monarcha však místo toho vyhlásil stanné právo a osmé zářijové noci při masakru, který vešel do historie jako Černý pátek, zemřelo v hlavním městě 86 lidí (některá svědectví uvádějí až dva tisíce mrtvých). Stále větší tlak na vládu vedl 16. ledna 1979 k šáhově odletu do Spojených států. Hlavní postava revoluce, ajatolláh Ruholláh Chomejní ze svého exilu naopak přiletěl zpět do Teheránu, a to 1. února 1979. Z prozápadního Íránu se krátce nato stala teokratická islámská republika. Tento režim je v zemi dodnes. |
Ostatně chaos je dnes po celém světě. Vzpomeňme si, jak dopadl ubohý novinář Chášukdží (saúdskoarabský žurnalista Džamál Chášukdží byl v říjnu zavražděn na ambasádě Saúdské Arábie v Istanbulu, pozn. red.). Byl jsem skutečně otřesen, když jsem si uvědomil, jak krutá politika umí být. Jak jen kvůli několika dohodám se Saúdy přivřely Spojené státy oko nad tak hrozným incidentem. Ctnost a morálka jsou pro mě velmi podstatné, takže raději než do zájmu o politiku svou energii investuji do toho, abych sám byl lepší člověk.
Zamiloval jste se do Češky a přestěhoval se za ní sem. Můžete mi popsat svůj příběh?
Začalo to jedním pohledem. Byl jsem tady na Festivalu íránských filmů, stál na pódiu a představoval své dílo, když jsem mezi diváky uviděl nádhernou ženu, jak se na mě upřeně dívá. Myslel jsem na ni i později a ona na mě také. Přidala si mě na Facebooku a napsala mi to. Zvláštní na tom je, že jsem tehdy cítil v kostech, že nějakou ženu v Praze potkám. Ovšem nebýt Facebooku, který tolik lidí proklíná, nebyli bychom spolu. Za pár dní se budeme společně stěhovat do Íránu.
Proč?
Zůstalo tam mé srdce a ta země je mi bližší, ovšem tady je to tak skvělé! Kdyby existovalo místo, kam bych mohl přijít zaplatit svůj příspěvek českým lidem i české vládě, moc rád bych to udělal. Chtěl bych vám všem moc poděkovat za všechnu tu dobrotu a laskavost, kterou jste mi prokázali. Ten rok, který jsem tu žil, mi dal nový náhled i na to, co se děje v Íránu. Už mám srovnání.
V čem vidíte největší rozdíly?
Zatímco v Česku je dětská práce něco, co vůbec nepřipadá v úvahu, v íránských ulicích vidíte čím dál víc pracujících dětí. Ještě před deseti lety tam nebyly, ale kvůli zhoršující se ekonomice je to jev čím dál častější. Myslím, že první dva ukazatele civilizované společnosti jsou přístup k dětem a přístup ke zvířatům. Obojí je v Česku na nejlepší a v Íránu na velmi špatné úrovni.
Íránský emigrant stvořil hru o islámské revoluci, Teherán se zlobí |
Cítil jsem se tu velmi bezpečně, což je velmi důležité. Já nejsem uprchlík, ale občan, kterého osud pevně svázal s Eliškou. Vždy jsem dodržoval všechny české zákony a respektoval všechny místní způsoby. Nikdy jsem tak neměl problém. Tak, jak jsem se já choval k ostatním, se pak ostatní chovali ke mně. Dvě věci minimálně tady v Praze podle mě bezvadně fungují - hromadná doprava a policie.
Jen jedna věc mě tu znepokojovala. Možná proto, že tu všechno funguje tak dobře, jsou pak lidé líní chránit přírodu. Rozhazují věci všude kolem, hlavně nedopalky, a vůbec nemyslí na to, že se dostanou do půdy i do vody. Ale jinak jsem za ten rok tady velmi vděčný. A co se mi na Češích velmi líbí, je fakt, že si zvolili umělce za prezidenta.
2. února 2019 |
