Více než dvacet let probíhá ve Spojených státech vrtný výzkum a průzkum oceánského dna. Výsledky tohoto tuze nákladného podnikání, posuzováno očima laické veřejnosti, nejsou oslnivé. Ani vědomí, že je tu možné přečíst záznam historie Země, neláká. Oceánské dno je prostě mimo zájem, zejména nás suchozemců. Ani Blakeův hřbet na jihovýchod od kontinentálních Spojených států, do kterého byly umístěny vrty s pořadovým číslem 994, 995 a 997, nesliboval žádné velké překvapení, které by mohlo zaujmout veřejnost: vodorovně uložené vrstvy a několik horizontů, které silně odrážejí seizmické vlny. Vzorky vytažené z hloubek 250 až 400 metrů pod oceánským dnem však byly výrazně porušené a pórovité. Zajímavé je, že k poškození došlo během jejich vytažení na povrch. Z hornin, které se vyskytují tak hluboko pod oceánským dnem, se uvolňoval plyn. Metan, silně stlačený v pórech hornin oceánského dna, tu s vodou vytváří pevné sloučeniny - hydráty metanu. Ty vědci znají z laboratoří, avšak za teplot a tlaků, jež panují na zemském povrchu, jsou hydráty metanu nestabilní. Jejich objev na oceánském dně v sedmdesátých letech okamžitě vyvolal pozornost geologů. Svět však teprve čekala energetická krize a potřeba alternativních zdrojů nebyla tak velká. Navíc se soudilo, že výskyty jsou ojedinělé. Dnešní uvažování jde jinými směry. Hlavní složkou nalezených sloučenin je snadno hořlavý metan, který by mohl být, za předpokladu dostatečných zásob, využit jako alternativní energetická surovina. Ve srovnání s dalšími uhlovodíky obsahuje vysoký podíl vodíku a malý podíl uhlíku, a proto se při hoření spaluje na vodu a poměrně malé množství oxidu uhličitého. Je to tedy plyn při pálení "ekologicky vhodný", nepříliš přispívající skleníkovému jevu. Hydráty metanu tvoří podle odhadu více než jedno objemové procento hornin v horizontu mezi 250-400 metry hloubky, a zásoby této suroviny jen v oblasti Blakeova hřbetu by - v optimistickém odhadu - mohly energeticky nasytit Spojené státy na stovku let. Další zásoby jsou v ostatních oceánských oblastech v okolí Aljašky, Norska ale i Japonska. Je to tedy surovina zatím netušeného významu a soudí se, že metan z těchto zdrojů by zdvojnásobil množství fosilních paliv, a tak by mohl významně přispět k řešení problému energetických zdrojů. Mohlo by se zdát, že lidé mají s objevem zdroje tak ohromného významu vystaráno. Máto svůj háček. Zatímco se o vlastnostech hydrátů metanu v laboratorních podmínkách leccos ví, z hloubek se je nedaří transportovat. A tak se objevuje mnoho problémů: Není jasné, jak nákladné zařízení bude třeba vybudovat k získání plynu, a tedy jak by těžba byla rentabilní. Hrozí také, že by metan mohl při těžbě unikat do atmosféry - je mnohonásobně účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Hydráty metanu jsou však jedním z důkazů, že i ten nejzákladnější výzkum, původně ekonomicky nezdůvodnitelný, může přinést ekonomické naděje. Uvolňování metanu z oceánského dna však poskytlo i přehršli nových, méně praktických hypotéz. Metan a jeho přeměna může být příčinou podmořských pohybů, možná i vysvětlením takových záhad, jako je mizení lodí, lidí a letadel v bermudském trojúhelníku. Zmíněný Blakeův hřbet odtud není nikterak daleko. Bylo by to vysvětlení pozemštější než přistávání mimozemšťanů za účelem sběru lidských vzorků.
Autor je geochemik, přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
- pátek 1. září 2000
