Osudný 12. květen
Naše měsíční putování po Číně se blížilo ke konci. Měli jsme před sebou poslední přejezd z národního parku Ťiou-čaj-kou do hlavního města provincie S’-čchuan, Čcheng-tu. Měl to být průjezd úžasnou krajinou. Nakonec se z něj stalo největší drama našeho života.
Z Ťiou-čaj-kou jsme vyjeli 12. května ráno. Více než polovina cesty byla za námi, když jsme přijeli k městečku Wen-čchou-an.
Konečně jsme se dostali na krásnou novou silnici v údolí, ale vtom se z ničeho nic vše i s autobusem mohutně zatřáslo a před námi i za námi se začaly z prudkých okolních svahů valit hromady kamenů a suti. Řidič začal křičet, prudce zabrzdil a začal pomalu couvat.
Měli jsme zde první velké štěstí, že hned za námi byl kousek silnice s domy a skály byly dál od silnice. Vystoupili jsme z autobusu a jen jsme sledovali, jak se okolní svahy řítí dolů po následných otřesech. Celé údolí se během několika minut zaplnilo hustými oblaky prachu a nebylo vidět ani na vlastní boty.
... Autobus se stal naším útočištěm. Neměli jsme ani potuchy o tom, jak bylo zemětřesení velké, a stále jsme si mysleli, že druhý den ráno nastoupí stovky dělníků, odklidí zasypanou silnici a my budeme pokračovat v cestě. Ještě nám nedošlo, jaké štěstí v neštěstí jsme měli.
V noci začalo pršet a druhý den ráno se vše opakovalo. Otřesy půdy se pravidelně ozývaly, ale prachová oblaka již ustoupila. Začalo kolem nás jezdit stále více aut s pronikavým houkáním a spěchem.
Neustále jsme si vyčítali, že jsme nejeli jedním ze dvou dřívějších autobusů, o kterých jsme si mysleli, že vše bezpečně projely. Až o pět dnů později jsme se dozvěděli, že náš autobus byl jediný ze tří, který se zachránil. Teď jsme jen s hrůzou mysleli na to, že asi nestihneme své letadlo do Evropy...
S partou lépe anglicky mluvících spolucestujících jsme se poprvé vydali do centra města hledat nějaké jídlo. Město bylo opravdu těžce poškozené. Mnoho domů bylo zničených, obchody byly zavřené nebo v nich nebylo skoro nic. A i na to, co tam zůstalo, stáli lidé dlouhé fronty. Vypadalo to jako za války při bombardování. Žádná elektřina, tekoucí voda ani signál mobilu. Byli jsme kompletně odříznuti v kopcích, bez možnosti komunikace s okolním světem, schovaní v malém autobusu na křižovatce u řeky Min.
V autobusu se atmosféra změnila. Všichni začali spolupracovat a většina věcí a potravin, které se podařilo nakoupit a sehnat, se dělila na celý autobus...
Čtvrtý den
... Požádali jsme dva páry, které uměly anglicky, aby s námi šly do nedalekého stanoviště armády. Museli jsme již najít nějaký způsob, jak kontaktovat naši ambasádu v Pekingu. Mysleli jsme, že jediný, kdo bude mít nějaký satelitní telefon, bude armáda. Místní voják nás však odeslal do krizového centra místní vlády ve městě. Zde byl ve stanu satelitní telefon. Neustále se u něj střídali lidé a my museli na svůj pokus dobu čekat. Jako první jsme vytočili číslo české ambasády v Pekingu, ale spojení se nepovedlo. Zkusili jsme ještě druhé číslo na český konzulát v Šanghaji a měli jsme štěstí, fungoval alespoň záznamník...
Pátý den
Vydáváme se na dlouhou cestu. Čeká nás velká, asi 600kilometrová objížďka do města Čcheng-tu. Po původní cestě trvala 4 hodiny, nám zabere 3 dny. Přes většinu nebezpečných míst musíme z autobusu vystoupit a celý úsek proběhnout kolem padajících skal. Stačí jeden otřes a je po nás.
V nejnebezpečnějším úseku byla cesta jen lehce projetá bagrem a neustále se ze svahu valily kameny. Tři muži stáli pod svahem, uhýbali letícím kamenům a čekali na vhodný okamžik. Po chvíli začali hrozně křičet a řidič se rozjel, jak nejrychleji to šlo. Nechápu, jak jsme projeli, ale kameny proletěly před námi i za námi...
Sedmý den
Do města Čcheng-tu jsme dorazili v noci. Na nádraží nastalo velké loučení, slzy a focení. Za tu dobu, co jsme byli společně v autobuse, jsme vytvořili tým. Bez toho bychom nemohli přežít.
