Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen před pár týdny v Praze otevřeně naznačil, že Česko je sice oddaný spojenec, ale na obranu dává příliš málo. "Papírově plníme takřka vše, ale naše závazky jsou konstruovány spíše ve stylu 'slibem nezarmoutíš'. To, co v roce 2014 nazýváme Armáda České republiky, je mírová armáda a pouhý stín toho, jak vypadala ještě v nedávné minulosti," říká v rozhovoru jeden z autorů František Mičánek.
ANALÝZANeradostná zpráva o skutečném stavu zabezpečení obrany České republiky Autory jsou akademičtí pracovníci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany.
|
Před rezignací na některé schopnosti varuje i velení armády, ale co konkrétně nejsme schopni splnit?
V roce 2006 byla Armáda České republiky připravena vyčlenit brigádní úkolové uskupení v počtech do 3 000 vojáků s jádrem tvořeným částí mechanizované brigády. Pro řešení výrazně asymetrických konfliktů pak například praporní nebo rotní úkolové uskupení při zachování schopnosti zajistit ochranu objektů důležitých pro obranu státu. A spolu s tím vším přijmout síly NATO na území ČR a zabezpečit aktivní účast AČR v systému protivzdušné obrany NATO.
A to dnes česká armáda nedokáže?
Dnešní ozbrojené síly jsou sice technologicky vyspělejší a získaly díky misím bojové zkušenosti, ale oproti roku 2006 jsou početně slabší o 3 000 lidí. Naplněnost některých útvarů se blíží k hrozivé hranici 60 procent. Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brigády rychlého nasazení má sice až 5 000 vojáků a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešena úhrada ztrát lidí a materiálu, zásoby v některých komoditách jsou nedostatečné. Pro ilustraci - doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 miliard, přitom toto uskupení nabízíme spojencům na dobu půl roku bez rotace!
Tvrdíte, že Česko není schopné v tuto chvíli bezezbytku poskytnou vše, co ostatním spojencům z Aliance slíbilo?
Při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům bychom měli vážné problémy. Stát není na takový úkol připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních rezerv, ani udržováním potřebných kapacit domácího obranného průmyslu. Pro některé druhy bojové techniky máme munici jen na několik dnů boje, spojovací technika a systémy velení často nejsou plně kompatibilní a tudíž by v boji bylo obtížné velet. Ve skladech není potřebná zásoba materiálu ani pro řadové jednotky, natož pro úhradu bojových ztrát a nebo dokonce pro mobilizaci.
Zodpovědnost ale asi nelze svalovat na vedení armády?
Rozhodně ne. Nejde o šlendriánství, ale výsledek dlouhodobého snižování rozpočtu, kdy armádní velení pod tlakem vnucených škrtů počítalo s tím, že až politici přestanou ozbrojeným silám brát, chybějící materiál a zásoby se postupně dokoupí. Jakékoli nákupy techniky a materiálu nad rámec potřeby pro takzvanou dobu míru, byly v minulosti označeny za neefektivní, protože by šlo o zásoby do skladu. Přitom se jaksi zapomnělo, že armáda se staví nikoliv pro obvyklou dobu míru, ale pro neobvyklou dobu války. Armáda je totiž už ze své podstaty "řešením do zásoby".
Jak je tedy možný takový skok během několika let?
Z dlouhodobého hlediska stojí problematika zabezpečení obrany na samém okraji zájmu politiků i zájmu veřejnosti. Důkazů pro toto tvrzení je přehršel. Od programů jednotlivých politických stran a hnutí, kde se obranyschopnost ČR zmiňuje na samém konci programového prohlášení (pokud vůbec), až po výsledky průzkumů veřejného mínění. Nutnost financovat zdravotnictví a sociální politiku stojí na jedné straně – a na druhé pak trvale se opakující názor politiků, že armáda neumí efektivně hospodařit s přidělenými zdroji a bují v ní korupce. Přitom politickou odpovědnost oblast za celou šíři přípravy obrany státu proti vnějším hrozbám nese vláda. Armáda je pouze jedním z nástrojů. Politicky korektnější by bylo přiznání minulých pochybení a urychlené sjednání nápravy alarmujícího stavu.
V politické sféře se už ale objevují hlasy po tom, aby Česko dávalo na obranu až 2 procenta HDP, jak se ostatně zavázalo při vstupu do NATO.
Jednorázové navýšení rozpočtu ministerstva obrany v souvislosti se současnou krizí na Ukrajině nic nevyřeší. Resort není skokové navýšení schopen absorbovat, peníze smysluplně v průběhu jednoho roku utratit a tak se opět vystavuje riziku obvinění z neefektivity. Akceschopnost ozbrojených sil není dána pouze velikostí rozpočtu. Daleko větší význam pro nás má skutečná výše rozpočtu v absolutních číslech, jeho stabilita alespoň ve střednědobém horizontu, efektivnost čerpání a poměr jednotlivých skupin výdajů - mandatorní, běžné a investiční.
