Unavuje mě argumentace některých politických špiček tím, že Tchaj-Wan "neuznává ani většina ostatních zemí světa." Když jsme byli malí, každý z nás snad někdy slyšel od rodičů větu: "A kdyby všichni tví kamarádi skočili z mostu, skočíš taky?" 
Jako bychom zapomínali, že ani uznání nezávislosti Československa na Rakousku nebylo samozřejmostí od chvíle, co se taková myšlenka zrodila v prvních českých a slovenských hlavách. Stejně tak právo na sebeurčení u obyvatel různých kolonií po světě, zrušení otroctví či nevolnictví, nebo volební právo pro všechny ve chvíli, kdy se to někde poprvé zavedlo, neuznával nikdo jiný. Ale všechny země, které se hlásí k hodnotám svobodné společnosti, dříve nebo později dospěly k závěru, že tyto změny jsou jediným řešením daných situací, které je s těmi hodnotami kompatibilní. A uznání Tchaj-Wanu (jehož dosavadní formální neuznávání je beztak pro většinu demokracií na světě pouze divadlem pro ČLR a přitom s Tchaj-Wanem celou dobu čile obchodují) je o tom samém. ČR není zemí, která Tchaj-Wanu dokáže samostatnost garantovat, ale má spojence, kteří by na to měli, a pokud dojde v tchajwanské otázce k jakémukoli většímu vývoji, už zůstane zapsána v dějinách jako ten, kdo nečekal a strčil nohu do dveří. Zatímco pro ostatní je na čase dobře zvážit riziko, že na ně bude jednou historie vzpomínat stejně, jako na protagonisty politiky appeasementu před druhou světovou válkou.
Siláckými gesty se Vystrčil mindráků nezbaví
