Přesto dodnes plní stránky novin chmurné zprávy z této oblasti a ustavení demokratické prozápadní vlády ve stabilním a jednotném Iráku je stále v nedohlednu.
Jednou z příčin tragického vývoje v Iráku je pochybná legitimita celé operace, která oslabila vnitropolitický konsensus v samotných USA a dále prohloubila protiamerické vášně na Středním východě, což ještě rozšířilo množství lidí podporujících povstalce či se v ozbrojeném odboji a teroristických akcích přímo účastnících. Vykonstruované "důkazy" o napojení Saddáma na Al-Kajdu a iráckých zbraních hromadného ničení navíc podkopaly věrohodnost Západu nejen v této, ale i v budoucích krizových situacích.
Ovšem k negativnímu vývoji situace významně přispěl i samotný způsob vedení války v její první fázi. Ta totiž měla být ukázkou nové doktríny "Shock and Awe" – charakteristické bleskovým postupem malých jednotek, masivním nasazením letectva a maximálním využitím nejmodernějších technologií.
Cílem je dosáhnout vítězství ani ne tak zničením, jako spíše paralyzováním a rozrušením nepřátelské armády, což mělo omezit ztráty na životech na obou stranách a díky relativně malému počtu nasazených prostředků a krátké době válečných operací podstatně snížit finanční náklady na vedení války. Takový přístup vypadal lákavě, ve střetu s realitou však fatálně selhal.
Díky "Shock and Awe" se skutečně podařilo rychle a efektivně zlikvidovat iráckou armádu, ale malý počet nasazených jednotek již neumožnil kontrolovat dobytá území na nichž záhy zavládla anarchie. Zničení infrastruktury, včetně elektráren a vodáren, nemělo ve válce jež byla plánována na několik týdnů smysl; zato však zhoršením životních podmínek iráckých civilistů ještě prohloubilo jejich odpor vůči koalici a dále ztížilo poválečnou obnovu.
Dílo zkázy pak dokonalo masové rabování a vandalismus v důsledku již zmíněné nedostatečné kontroly dobytých území. Předválečné plánování také nijak nevzalo v úvahu heterogenitu irácké společnosti a latentní konflikty, jež byly dosud drženy pod pokličkou tyranskou vládou, avšak poté, co stávající struktury byly bez náhrady zničeny, vyvřely na povrch plnou silou. Spirála násilí všech proti všem od té doby funguje v podstatě samovolně.
Říká se, že po bitvě je každý generál. Jenže zde to tak úplně neplatí. Již dávno "před bitvou" upozorňovala řada expertů, že skutečným problémem nebude porážka irácké armády, která již stejně byla jen stínem někdejší moci z roku 1990, ale právě zajištění poválečné obnovy a stability v zemi. Mezi ně patřili též někteří američtí generálové, navrhující spíše opatrný postup s nasazením početných pozemních sil kvůli udržení pořádku na dobytých územích.
Avšak civilní vůdcové Pentagonu Rumsfeld, Wolfowitz a Feith všechny námitky odmítli a prosadili válku podle svých představ – "Shock and Awe". Způsob realizace války se tak katastrofálně rozešel s jejím politickým cílem, jímž byl stabilní prozápadní Irák. I proto USA v Iráku dosud prohrávají, za cenu nesmírného utrpení tamních lidí i vlastních vojáků, diskreditace své věrohodnosti, polarizace americké společnosti a bezprecedentního nárůstu antiamerikanismu ve světě.
Poslední dobou se spekuluje o možném "vojenském řešení" otázky íránského jaderného programu. Ale pokud by k němu došlo, následky by mohly být ještě horší než případné vlastnictví jaderné zbraně Íránem. To totiž ještě není žádnou katastrofou, jak ukazuje historie získání těchto zbraní Sovětským svazem, Čínou či Indií. Zato zkušenosti z Iráku jsou jasným varováním před opakováním podobného scénáře.
