„Tato restaurace není vhodná pro děti do 6 let v doprovodu rodičů z důvodu rušení ostatních a hotelových hostů. Vstup pouze pro dospělé a děti od 6 let v doprovodu rodičů,“ stálo na ceduli, která je podle soudu diskriminační (více čtěte zde). Je chyba ve formulaci, nebo v obecné myšlence?
Myslím si, že u takovéto restaurace s běžnými službami včetně podávání obědů, která je otevřená od dopoledních hodin, je chyba vůbec v tomto omezení, tedy v myšlence. Mělo by přicházet v úvahu jedině z ospravedlnitelných důvodů. Chápu, že přítomnost dětí mohla nějakým způsobem narušovat provoz a klid v restauraci, ale to je už věc domluvy mezi personálem a rodiči. Takto jsou diskriminováni i rodiče. V restauraci, kde takové omezení někdo vyvěsí, si rodiče s dětmi nezajdou v sobotu ani na oběd.
JUDr. Dagmar Nygrínová (*1947) Vystudovala práva na Univerzitě Karlově, v justici pracuje od roku 1971. Prvních sedm let strávila u okresního soudu v Chomutově, v letech 1987 až 1992 působila u ústeckého krajského soudu. V roce 1993 byla jmenována soudkyní Vrchního soudu v Praze, kde pracovala do roku 2002. Nyní je soudkyní Nejvyššího správního soudu v Brně. Předsedala senátu, který na konci října rozhodoval o diskriminaci dětí a rodičů v restauraci. |
Existují ovšem pánské kluby, fitness centra pro ženy. Některé bary dávají třeba jednou týdně dívkám slevy na koktejly. Není záležitostí podnikatele, jak si nastaví pravidla?
Samozřejmě, že je to také jeho záležitostí. Ale zde to byla restaurace spojená s hotelem a před ní stálo nějaké dětské hřiště. Nic speciálního tam provozovatel nastaveno neměl. Pokud je povolen vstup jen pro děti od šesti let v doprovodu rodičů, tak tím jsou diskriminovány všechny srovnatelné subjekty. To znamená i dospělé osoby, které by ale měly mít naprosto rovné postavení.
Pokud se v restauraci snad vyskytnou nějaké zlobivé děti, tak by po domluvě s rodiči měly být vedeny k nějakému pořádku. Záleží hlavně na těch rodičích. Zvažovali jsme rozhodnutí ze všech stran a máme za to, že byl porušen paragraf 6 zákona o ochraně spotřebitele, kde se říká, že nikdo by neměl být diskriminován při nákupu výrobku ani poskytování služeb.
Na druhou stranu zabrusme do středoškolské ekonomie. Pokud někdo zakládá podnik, řeší základní ekonomické otázky: co bude dělat, jak to bude dělat a pro koho to bude dělat. Definuje si svou cílovou skupinu.
Jistě, to je možné. Ale pak to měl omezit tím způsobem, že jde o hotel pro zahraniční klientelu obchodně zaměřenou na spolupráci se Škodovkou. Že to je vlastně nějaké profesní nebo klubové zařízení. Ale tak tomu nebylo, restaurace byla běžně přístupná a ta cedule se tam objevila až mnohem později po jejím zprovoznění.
Ano, bavíme se o případu restauratéra, který jednu dobu provozoval i dětský koutek. Časem nicméně podle svých slov zjistil, že ho ten hluk skutečně dostává do problémů a padají mu zisky. Ani to není důvod pro omezení cílové skupiny?
Já si myslím, že ne. My jsme to velmi zvažovali a závěr celého senátu je takový, že byl porušen paragraf 6 a některá ustanovení antidiskriminačního zákona. Já chápu, že on se možná cítí ublížený, ale my jsme teď zrušili rozsudek městského soudu a ten bude rozhodovat znovu. Samozřejmě je vázán závěrem našeho soudu.
Restauratér zakázal vstup s dětmi. Kvůli pokutě končíMladoboleslavský podnikatel Milan Janků dostal v roce 2008 pokutu od České obchodní inspekce. Diskriminoval prý děti a jejich rodiče. Pokutu zrušil Městský soud v Praze, na konci října však Nejvyšší správní soud rozhodnutí zvrátil. Restaurace podle něj vstup dětem zakázat nemohou. Mají vykázat jen ty, které skutečně zlobí. Případ se vrací k pražskému soudu, ten musí zohlednit rozsudek z Brna. Restaurace je teď zavřená, hotel na prodej. Milan Janků se rozhodl, že v Česku už podnikat nechce (více o případu zde). |
Takový přístup může vést až do fáze, kdy majitel raději restauraci zavře, aby neohrožovala jeho výnosnější byznys. Netratí na tom nakonec všichni? Majitel, bývalí hosté a potažmo na daních i stát?
Tohle už je jen polemika. Ale já se nedomnívám, že by to bylo až tak dramatické. Neumím si představit, že by ty děti rušily klid v restauraci takovým způsobem, že by to muselo příliš omezovat klientelu. Pokud klienti chtěli vést nějaká jednání, mohli je vést v době, kdy tam děti nejsou. Třeba ve večerních hodinách. Myslím si, že je to příliš dramatizováno.
Ve svém rozsudku jste nastínili možné řešení, které by spočívalo v tom, že místo obecných zákazů by bylo možné vykázat konkrétní zlobivce.
Tak to myslíme. To, co jsme napsali, je vyjádřením našeho přesvědčení.
Na to by se ovšem dalo namítnout, že v okamžiku, kdy návštěvník začne dělat problémy, už hotelové hosty odrazuje. A během jednoho večera jich může být třeba pět.
Je to možné, ale to už je jen taková polemika a diskuze, co by bylo, kdyby. Nevím, co bych k tomu více řekla. Samozřejmě chápu i tyto protiargumenty.
Napsali jste, že důvodem omezení vstupu dětí může být například stavební řešení, které neumožňuje pohyb s kočárkem. Nemůže to vést třeba k tomu, že pokud majitel nechce děti v restauraci, postaví tam pořádně strmé schody a bude se odvolávat na bezpečnost?
My jsme si představovali, jaké důvody by mohly vést restauratéra k tomu, aby omezil přístup dětí, tedy kromě okruhu poskytovaných služeb. Napadlo nás, že kdyby to byl třeba nějaký podzemní sklípek s úzkými chodbami, kde by dětem hrozilo nebezpečí, bylo by omezení v pořádku. Ale to už se bavíme o okolnostech jiných případů.
Jak se díváte na argument pana Janků, že ostatní to řeší cedulkami reservé, případně lžou o obsazenosti hotelu? Podle svých slov doplatil na to, že se snažil jednat čestně.
To si nemyslím. Ale my jsme tento argument při svém rozhodování vůbec nezvažovali. Nemáme totiž možnost to jakkoli kontrolovat, případně ho konfrontovat s tím, jak to praktikují jiní restauratéři. To ostatně nebylo předmětem řízení.
