Osobně jste si přál pokračovat, nebo spíš přemýšlíte o nějakém dalším životě?
Přiznám se, že při takzvané vizitaci, když jsem vyběhl do kopečka, jsem zjistil, že už mi to tak neběhá a nedýchá. A řekl jsem si: Chlapče, kráčíš poslední decennium života. Musím tedy už opravdu příští život vidět v jiných souvislostech než tady na zemi.
V rozhovoru pro Katolický týdeník jste řekl, že byste rád napsal paměti. Pořád vás to láká?
Je to můj sen. Paměti píšu už léta letoucí a ještě jsem nenapsal ani čárku. Určitě to ale nebudou memoáry, které bych psal zcela sám.
Vrátíte se v pamětech i do dětství a těch dob, kdy komunistický režim činil vaší rodině problémy proto, že váš tatínek bojoval na západní frontě?
Můj duchovní učitel doktor Habáň říkal, že staří lidé žijí jen v minulém čase. Čím je člověk starší, tím víc poznává, jakým způsobem ho rodiče a různí lidé ovlivnili, aniž si to do středního věku vůbec uvědomoval. Ale když jste vzpomněl ty útrapy z minulého režimu, musím vám říct, že mě někdy zaráží, jak nedokážeme přijmout, že nejen čas pohody něco vytváří, ale především čas nepohody.
Mohu zavzpomínat na své dva roky vojenské služby v Trnavě. Měl jsem veliké štěstí, že jsem coby politicky nespolehlivá osoba chodil třeba do továrny Kovosmalt, čili jsem měl kontakt se všedním dělnickým životem.
A rovněž tak jsem mohl hovořit s lidmi, kteří patřili k výrazným osobnostem slovenského života – ať to byl pan kanovník Jarábek nebo slovenský spisovatel Dominik Tatarka. Takže to nebylo jen zabití dvou let, ale skutečně mě to obohatilo. Konečně, při pobytu ve věznici na Borech jsem také diskutoval s Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem nebo s dalšími.
Vidíte už v církvi svého nástupce?
To nemohu řešit. Sám nevím, z které trojice kandidátů jsem byl vybrán. Dokud není místo uvolněné, je to předčasné. Když jsem se domníval, že označím svého nástupce jako provinciál dominikánů, několik zkušených mi řeklo: Jestli chceš aby se tvým nástupcem nestal, tak to jméno pověz.
Jak se teď díváte na pozvolný nástup komunistů k moci?
Zmíním svoje kázání, které nebylo úplně dobře pochopeno. Pro mě nebyl zásadní problém, že prezident je na sjezdu KSČM. Ale že význam této strany, která získala historické minimum hlasů, je tak veliký, že mohou do jisté míry diktovat, jaká bude vláda a jaký bude její program. A proto jsem také řekl, že bude velmi důležité, aby zaznělo rozhodné slovo prezidenta. Překvapilo mě, jaké úsilí jsem pak musel vyvinout, abych se dozvěděl, co prezident na sjezdu KSČM skutečně řekl. Nemluvě o tom, jak marně jsem hledal nějaké zamyšlení nad jeho slovy.
Jaký názor na ten projev máte?
Řekl pravdivá slova. Zmínil, že tenduje k levicovému směru politiky, zatímco já jsem občanem, který tenduje spíše k pravému středu. V otázce budoucí vlády mě trochu zneklidňuje situace ostatních politických stran, které vyklidily prostor a dávají prostor těm uskupením, která označují za problémová. Ale jak potom máme dál postupovat? To si nedovedu představit, protože nahlédneme-li do predikcí výzkumných agentur, zjistíme, že předčasné volby by vůbec neznamenaly řešení situace. Můj problém bude i v tom, když budeme diskutovat o levici a pravici.
Proč?
Pro mě není extrémní levice a pravice tak, jak je prezentována ve sdělovacích prostředcích. Chceme-li být demokraté, musíme vést dialog a ukazovat, co je pro tuto společnost skutečně obecné dobro. Známkováním, že tomu budu nadávat, toho budu vylučovat, ničeho nedocílíme.
Podle vás ostatní strany uvrhly hnutí ANO do šachu, že jinak než s podporou komunistů vládu s důvěrou sestavit nemůže?
Je to staré známé přísloví, že můžete vařit jen z té vody, kterou máte.
Duka zůstane pražským arcibiskupem, vyzval jej k tomu papež František |
Není však řešení v tom, že Andrej Babiš odstoupí a nechá vládu sestavit někoho jiného?
Toto je skutečně problém. Za vítěze voleb musíme chápat Andreje Babiše, protože on je ten, který představuje toto hnutí. A pak už trochu vyčítám sdělovacím prostředkům, že mám stále na obrazovce diskusi o kauze Čapí hnízdo. Přitom všichni říkají, že neviděli spisy, že na to nejsou odborníci… Tak jediné řešení je, aby se to vyřešilo kompetentně. A tu kompetenci nemám já, ale ani televizní zpravodajství, které tím zaplňuje hodiny času, přitom to nemůže vést k žádnému závěru.
Nakolik jako arcibiskup vůbec můžete vstupovat do politiky?
Musím vyseknout poklonu panu Bělohradskému, který jasně ukázal, že slovo politika znamená polis – obec. Čili tam, kde se jedná o obecné záležitosti, má právo vstoupit každý občan. Jako arcibiskup vystupuji ve dvojí roli. Jednak jako občan. Takže mnohé články podepisuji jako Dominik Duka, nepoužívám žádné tituly, protože jde o názory jednoho z občanů. Na druhé straně, jako pražský arcibiskup jsem do jisté míry nucen jednat se státní správou. V tomto momentu mohu do politiky vstupovat, ale nesmím vstupovat tak, abych hájil politiku jedné strany, ale vždycky vystupoval v zájmu obecné společnosti.
Vláda chce zdanit církevní restituce. Vystoupíte k tomu?
To je určitá floskule, která nemá náplň. Žádné církevní restituce neproběhly, částečné odškodnění a částečné majetkové vyrovnání je součástí jednoho zákona z 90. let federálního shromáždění. Odškodnění se nemůže zdaňovat, je to trochu úlitba těm, kteří měli tenhle požadavek, těm, kteří měli ten sjezd.
Ale zatím to vypadá, že to bude součástí programu vlády.
Může to být součást dohody, nežijeme však jen politikou, ale i právem a v právním státě je tohle nemožné.
Pokud to přesto vláda prosadí, co to pro vás bude znamenat?
Vláda to nemůže prosadit, z právního hlediska všechny posudky říkají, že to není myslitelné.
Ale politická realita může být jiná. Museli byste se pak zbavovat nějakého majetku?
Musíme se zbavovat, to má několik momentů. Například vylidnění venkova, kde dochází ke změně duchovní správy. Máme farní budovy, o kterých musíme přemýšlet, co s nimi, aby přinášely společnosti užitek.
Jsme v kontaktu s obecními úřady, chceme, aby z nich vznikaly kulturní domy, komunitní centra a není problém se dohodnout na pronájmu, převodu. Zůstane věcné břemeno, jedna místnost se sociálním zařízením, když tam kněz přijede na pouť. Velká část obcí se proměnila, nejsou tam školy, hospody, obchody, pošty a už i kněz tam dojíždí jen několikrát do roka.
Máme v pražské diecézi velký problém, velká část obyvatelstva v pátek odpoledne odjíždí na víkend a ve městě nikdo není. Od května do září bydlí lidé na chalupě a ne - jsou ve své farnosti. Musíme uvažovat o tom, jak v takových oblastech, jako je Křivoklátsko, zabezpečíme duchovní službu.
Čím dál méně lidí uvádí, že věří. Bude tenhle trend pokračovat?
Současný návrh je, že tyto otázky při sčítání úplně odpadnou, ostatně tak je to v řadě dalších zemí. Církev má svoje vlastní statistiky, do katolické církve patří každý, kdo byl pokřtěn. Jestli chodí pravidelně do kostela, není otázkou víry, ale určité disciplíny.
V pražské diecézi je návštěvnost bohoslužeb patnáct let stále stejná. Velkou zásluhu na tom má určitá forma migrace – přicházejí studenti, je spousta etnicky smíšených manželství. Můj předchůdce vybudoval pět komunitních center, my jich v současné době stavíme šest, některé kostely se zvětšují. Společnost se atomizovala a identifikace s národem, etnikem, politickou stranou a církví je mnohem křehčí, než byla dříve.
