Záběr z cyklu 1.9.4.7. (1988-1989).

Záběr z cyklu 1.9.4.7. (1988-1989). - V letech 1988-1989 Ishiuchi portrétovala ženy, které se narodily ve stejném roce jako ona; portrétovala je ovšem skrze jejich ruce a nohy. | foto: © Miyako IshiuchiKavárna

Umění Miyako Ishiuchi: Mezi hmotou a podstatou

Japonská fotografka Miyako Ishiuchi (1947) vystavuje do 1. června 2008 v pražské Langhans Galerii. Text Sandry S. Philipsové, hlavní kurátorky fotografické sekce Muzea moderního umění v San Francisku, se věnuje tvorbě této japonské umělkyně.

Za typický znak tvorby Miyako Ishiuchi lze považovat přesah reálného zobrazení předmětů do abstraktní roviny, do poetické oblasti vzpomínek a fantazie. Ishiuchi se na svět dívá specificky ženským pohledem, který se projevuje ve výběru témat, jako jsou křehkost lidské existence, stárnutí a intimita. Tvorba Miyako Ishiuchi je z celkového pohledu velmi konzistentní.

Důležitou roli pro formování fotografčiny osobnosti sehrála skutečnost, že vyrostla v chudé rodině na ostrově Yokosuka, kde byl život zásadně určován existencí americké vojenské základny. Nadřazení Američané zde byli neustálou připomínkou japonské válečné porážky, přinesli odlišnou kulturu a většina Japonců pracovala pro uspokojení jejich, leckdy přízemních, potřeb.

V celém Japonsku pak ze směsi pocitu ponížení z hospodářské závislosti na USA a s tím spojených politických kompromisů, z paradoxního nadšení pro americký ideál svobody a rovnosti i z dalších dobových impulsů vyrostla v Ishiuchině generaci léta studentských protestů, osobních vzpour, drog, rock'n'rollu, sexuálních dobrodružství a formování feminismu. Neklidem vřela zejména města s americkými základnami.

Snová atmosféra
Ishiuchi se z Yokosuky odstěhovala v r. 1968 do Tokia, kde začala studovat obor textil na Tama Art University. K fotografování se dostala náhodou přes svého kamaráda. Brzy pocítila naléhavou potřebu vyrovnat se s vlastní minulostí a fotografovat Yokosuku. V těchto snímcích je napjatá naléhavost i něha. Fotografie ji zcela pohltila: během čtyř let vydala knižně vedle cyklu Yokosuka Story i série Apartment a Endless Night a rázem se zařadila mezi významné umělecké osobnosti Japonska. Snímky těchto tří cyklů jsou záměrně zrnité, jakoby fotografované ve spěchu, vyzařují snovou atmosféru.

Z cyklu Yokosuka Story (Příběh z Yokosuky, 1976-1977).

Apartment je studií rychle zestárlých tokijských a yokohamských domů se stísněnými byty, které vznikly narychlo, aby poskytly přístřeší venkovanům stahujícím se po válce do měst. Ishiuchi: „Tyto byty mě přitahovaly, zvláště pak jejich stěny, jež jako by uchovávaly pach pohybujících se lidí. Stěny, na nichž byly všude nánosy skvrn a praskliny, které se zdály cosi sdělovat.“

Endless Night zobrazuje chátrající interiéry bývalých nevěstinců. Meditativní snímky tohoto cyklu vzdávají hold všem, kdo v těchto prostorách pobývali. Skvrny na stěnách jako by vyzařovaly tajemně děsivé surrealistické světlo. Prostituce se v Japonsku stala nezákonnou až v roce 1958 pod vlivem amerikanizace.

Pocta životní zralosti
V roce 1979 byla Ishiuchi zařazena jako jediná žena do reprezentativní výstavy soudobé japonské fotografie Japan: A Self Portrait v International Museum of Photography v New Yorku. Svůj vizuální jazyk změnila v roce 1984 poté, co ji firma Polaroid přizvala spolu s dalšími důležitými japonskými fotografy k propagaci své novinky – velkého ateliérového fotoaparátu. Ishiuchi pomocí něj vytvořila portréty svých středoškolských spolužaček u příležitosti dvacátého výroční ukončení studia. Originálnost její koncepce spočívá v tom, že všechny usadila do stejné pózy na pozadí průmyslového přístavu a fotografovala je z uctivé vzdálenosti.

Poté se Ishiuchi začala hlouběji zabývat plynutím času jakožto nepostradatelné součásti všech věcí. Začala sledovat stopy stárnutí na lidském těle. Podle roku svého narození pojmenovala sérii, v níž zachytila stejně staré ženy. Cyklus 1-9-4-7 je poctou životní zralosti portrétovaných. Ishiuchi se soustředila pouze na jejich ruce a nohy, v nichž objevila intimní a pravdivý výraz jejich osobnosti. Aby je vystihla do jemných detailů a vyjádřila obdiv ke kráse nabyté časem, použila mikroobjektiv. Cyklus je příkladem koncepce ma (doslovný překlad: interval), která vyjadřuje prostor mezi hmotou a nezávislou existencí těla. Zajímavé je srovnat tuto práci s fotografiemi newyorského umělce Johna Coplanse z r. 1986, v nichž takto detailně zkoumal vlastní tělo.

Krása stáří
O krásu stáří projevila zájem ve snímcích své babičky, pak ve fotografiích básnířky Hiromi Ito, a konečně v cyklu 1906 to the Skin. Zde s obdivem zachytila křehkou, průsvitnou kůži stařičkého mistra tance butó jménem Ono Kazuo, narozeného roku 1906. Mužské tělo je také námětem snímků její další knihy – Chromosome XY. Fotografie jsou tak detailní, že zobrazené působí až hmatatelně. Navozují atmosféru in
timity a sexuality, jsou plné obdivu k mužské pevnosti a fyzické přitažlivosti.

Jizvy jako sochy
Jemnost se vrací v další knize – Scars. Jejím námětem jsou jizvy na anonymních tělech fotografované mikroobjektivem a působící dojmem živých organismů. Některé jsou krásné jako abstraktní nebo surrealistické sochy. Ishiuchi jizvy fascinují i z toho důvodu, že mají mnoho z povahy fotografie: jsou otiskem minulé události, ať již nemoci, nehody, války nebo pokusu o sebevraždu. Jsou místem trhliny mezi vnějším a vnitřním já: „Tělo je neustále vystaveno vnějšímu prostředí a je před ním chráněno pouze tenkou vrstvou kůže, která odděluje vnitřní sféru od vnější. Zároveň jde o hranici mezi mnou a okolním světem. A pak nastane nepředvídatelná událost, která tuto vrstvu naruší, kdy se na okamžik vnitřek a vnějšek promísí a střetnou.“

Sama umělkyně svou kůži ohrožuje – ze zájmu o uměleckou práci s materiálem jako takovým, o hmatový proces tvorby pozitivů na krásný neposkvrněný papír, noří ruce do vývojky a dalších chemikálií.

Ze souboru Mother's (Matčiny věci, 2000-2005).

Jako krajky
V roce 2000 byla Ishiuchi pozvána k účasti na kolektivní výstavě, která měla uctít památku obětí zemětřesení z let 1995 a 1923. Ishiuchi, jež se po smrti otce více sblížila se svou matkou, tuto příležitost využila k jejímu fotografování. Soustředila se na půvabnou průsvitnost její kůže, obrazce na jejím povrchu vzniklé vážnými popáleninami z minulosti, na jizvy, které zobrazila jemně jako krajky. Když matka náhle zemřela, Ishiuchi pokračovala fotografováním věcí, které po ní zbyly – starých rtěnek, hřebenu s vyčesanými vlasy, části oděvů. Způsob zaostřování fotoaparátu je opět přemítáním o koncepci ma: o kůži jakožto ochranné slupce v místě jizvy protržené, o paměti a její složitosti a o nepoddajné a nezaměnitelné individualitě.

(úryvek z delšího textu)

. Sandra S. Philips

Hlavní kurátorka fotografické sekce Muzea moderního umění v San Francisku.

Fotografie Miyako Ishiuchi ve formátu PDF najdete zde.

Video