Řekněme co možná nejjednodušeji: západní společnost směřuje k individualismu, k uspokojování především vlastních potřeb, trpí krizí rodiny a absencí moudré a silné otcovské figury, ať už v rodinách, anebo v pracovním a veřejném životě. Jestliže rodiče při rozvodu "trhají dítě na dvě strany", je třeba pečovat o všechny zúčastněné v konfliktu, tedy nejen o dítě, jak se obvykle děje. Otec, který odejde a dál se o děti nestará, na ně beztak nadále negativně působí. Jestliže odborníci na asistovanou reprodukci budou svou - vysoce lukrativní - službu poskytovat ženám bez partnera, stane se tak bez ohledu na zájmy dítěte a společnosti. Když mimo jiné na tohle Trapková a Chvála dlouhodobě poukazují, znamená to, že moralizují, jak píše Klimpl?
. Děti s ďábelským věnem z neúplných rodinČlánek Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály čtěte zde. |
Všechno, co chceš...
Můžeme se dohadovat, zda termín "děti s ďábelským věnem", který Trapková s Chválou zvolili pro potomky poškozené rodinným rozvratem nebo neúplnou rodinou, není příliš silný. Podle Klimpla jsou tyto děti především bezmocné a v zajetí trvalé úzkosti z opuštění, nikoli tedy "ďábelské". To má asi pravdu. Ale na věci samé to nic nemění.
Petr Klimpl sám píše, že sociální politika je stále více "korektní" - jednoduše proto, že se tak politici pokoušejí uspokojit co nejvíce voličů. Jde de facto o nákup moci. Když vývoj, který došel ke stávající situaci, jen trochu zkarikujeme, mohl proběhnout asi takto: feministky prosazovaly takzvaná ženská práva, jako je právo zabít nenarozenou bytost a udělat ženy z mužů, aby původně ženy mohly dělat muže. (Je to trošku podivné, což už ale málokoho zaráží.)
. O rodinách bez démonizaceČlánek Petra Klimpla čtěte zde. |
Až to trklo "osvíceného" politika, a deklaroval, že mateřství je diskriminace, ať tedy matku dělá otec nebo batole odložíme do kolektivního zařízení. Stanovíme dokonce kvóty, kolik dětí má povinně být takto odloženo. A chce-li individualistka dítě bez otce, stačí říct. Moderní člověk má mít, co chce. Byznysmeni s asistovanou reprodukcí jsou nakonec také voliči.
A nárok dítěte na mámu, která se zpočátku věnuje především jemu a nabíjí je tak pocitem, že je na světě v bezpečí a že je hodno lásky? Kdepak, máma je musí živit. A nárok na tátu, který s ním jezdí na kole a rybaří, ukazuje mu svět? Proč by to mělo někoho zajímat? Dítě se nemůže bránit a volební právo také nemá.
Některé feministky prohlašují, že svět bez mužů by byl plný spokojených, tlustých žen. "A notně zpackaných dětí," dodává k tomu australský rodinný terapeut Steve Biddulph. "Společnost pouze mužů je pro děti krajně nezdravá, ale stejné je to se společností pouhých žen," píše. "Dívky potřebují otce ze specifických důvodů vývoje, jimž samy matky nemohou vyhovět. A chlapci bez aktivního otce - buď jejich vlastního nebo jiného muže, který je ochoten ho nahradit - nebudou jako muži nikdy pořádně fungovat."
Úpadek to asi je. Ale co dělat...
"Sebelepší myšlenkové konstrukty neobstojí proti ekonomickým tlakům farmaceutického průmyslu, kterému jde přirozeně o zisk, nikoli o zdravý vývoj společnosti," píše lékař Klimpl. "Je snadnější nechat si předepsat antidepresivum než se zabývat smutkem, bude patrně ještě snadnější umělé oplodnění na veřejný účet i bez životního partnera než se snažit o nalezení vztahu. Je to smutné? Je to výraz společenského úpadku? No, možná ano. Ale je to prostě tak - bez ohledu na názory několika jednotlivců."
Aha. Takže máme tu úspěšnou ženu, která však neumí překonat "své zdi" a prožít to nejlepší, co se na tomto světě zažít dá - vztah muže a ženy. Proč bychom se jí měli snažit pomoci k plnému životu...? Prostě jí umožníme pořídit si dítě coby náplast, aby na ně mohla přenášet svou frustraci. Individualismus je přece "trendy" a směřování západní společnosti stejně neotočíme. Ano, doktoři předepisují lidem spoustu antidepresiv, aniž by se pokoušeli s nimi o jejich problémech mluvit (což praktici dělají běžně). Víme, že mnoho z těchto lidí spáchá sebevraždu. Ale co dělat: proti ekonomickým tlakům farmaceutického průmyslu jsme přece bezmocní. A proto raději nemoralizujme...
Taky jsem si tyhle prášky od své obvoďačky nosila. Pomohli mi dobří terapeuti, ať už osobně, či svými knihami. Dost přitom moralizovali a směřování západní společnosti nebrali vůbec v potaz. Terapeuti, kteří respektují kurz Západu k životu bez hlubších vztahů, bez vnitřní poctivosti a odpovědnosti, třeba za dětství našeho dítěte i za to, co se děje jinde než na mém dvorku, totiž nikomu nepomohou. Je přece zřejmé, že lidé, kteří se v životě snaží urvat pro sebe, co se dá, kloužou po povrchu a spokojují se s náhražkami, do nichž sice ze sebe nemusíte nic investovat, ale také mnoho nepřinášejí, nejsou šťastní. A to je důvod jim říct, že se dá žít i jinak. Nebo třeba - vytvářet morální konstrukty, jak chcete. Myslím, že tak to berou i Ludmila Trapková a Vladislav Chvála.
