Román Herci je vlastně „trojromán“, neboť jedno téma je v něm variováno v třech rozdílných podmínkách. Na počátku je vždy rok 1956. V části nazvané Mefistova zrada se příběh odehrává podle skutečné historie. Čteme zde o událostech následujících po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, o druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů, studentském Majálesu. A také, že v nejmenovaném divadle (z náznaku rozklíčováváme Vinohradské v Praze) začal Ondřej Vlček režírovat Fausta, přičemž do hlavních rolí obsadil herce Nebřenského a Mildnera.
O knizeVáclav Holanec Herci |
Druhá část knihy, Vrchol věčného světla, se odvíjí z předpokladu, že Německo a USA uzavřeli v roce 1945 příměří, Hitler zemřel roku 1953 a Albert Speer, jeho nástupce, začal s Američany vyjednávat. Na začátku tohoto příběhu je československým prezidentem Emanuel Moravec, v exilu politicky „brojí“ Jan Masaryk a v Praze je šířena petice za propuštění politických vězňů, Několik slov. Novou inscenaci Fausta tehdy režíroval Antonín Roškot.
A do třetice – část Mnoho rozhněvaných mužů - stejný rok, avšak za předpokladu, že neproběhl únorový puč v roce 1948, Jan Masaryk se stal prezidentem a komunisté se stáhli téměř do ilegality. V této části se na divadelní zpracování Fausta chystá režisér Kristián Smola.
Proč se tak děje, nevíme vlastně
Jestliže bylo pro srozumitelnost třeba uvést obsáhlejší „vstupní data“, další vývoj stačí shrnout stručně. Ve všech třech částech dojde k premiéře divadelního kusu. Zkoušky provázejí společenské machinace a politické tlaky, jen vedené z různých stran. Pokaždé v závěru někdo zemře, někdo je spokojen a jiný zklamán. Zkrátka, třikrát čteme skoro totéž a stále nutkavěji vyvstávají rozpaky z toho, proč.
Jakkoliv jsou spekulativní teorie „co by bylo, kdyby“ oblíbené, mohou být funkční za předpokladu, že vedou k zamyšlení nad tou jedinou variantou, která se opravdu odehrála. V Holancově próze se toto neděje, autor jako by na různé pozice, které svým hrdinům vytýčil, zapomněl. Opakovaně „sklouzne“ do převyprávění historky o tom, jak někdo zradil a jiný lákadlům moci odolal. Že to tak v životě a historii bývá? Nepochybně. Že lidské vlastnosti a slabosti vzdorují levo-pravému rozvržení světa? Zaručeně. A tak očividně nastrkovaný „faustovský námět“? Ovšem, pokušení je věčné a téma klasické. Proč nás tedy autor mate trojím ověřováním?
Navíc, tam kde Holanec spekuluje, mu dochází fantazie, a tak jenom „předatoval“ události, které se staly jindy. Na Národní třídu se vypravili sokolové proti demonstrujícím komunistům; Několik slov samozřejmě evokuje Několik vět; k „jadernému“ vyjednávání v Reykjavíku v knize místo Rusů přijíždějí Němci; protektorátní vláda požádá o „bratrskou pomoc“ v Německu a na Václavském náměstí se protestně upálí student Jan Kaláb.
Jen víme, co jsme tušili
Podobné je to s jednotlivými postavami. Ty z historie známé jsou šablonami smyšleným. Jenže se „zamlženými“ charakteristikami je neurčitý úmysl o výsledné výpovědi takového činu. Je tu herec, který za protektorátu „hajloval“ v Národním, ale posílal balíčky vězňům do koncentračního tábora; jiný dostal angažmá v americkém filmu o „rozhněvaných mužích“; dalšího ubytovali na Kampě ve vile s básníkem Holanem. Příliš návodné, abychom to mohli při čtení přehlédnout, ale zároveň příliš vágní, abychom odhalili souvislost, k níž nás chtěl autor přivést. Nebo nechtěl a jsou to jen náhodně nadhozené míčky?
Nakonec i samotné děje jednotlivých částí se především rozvíjejí v linii mezilidské a „nadčasové“ – lásky a nevěry, očekávání a zrady, vše emotivně posíleno hereckým prostředím. Zjišťujeme jen to, co jsme tušili, že dokonce intriky, manipulace a protekcionismus jsou faktory přežívající střídání režimů, ať totalit či demokracií.
Je zřejmé, že Václav Holanec shromáždil pro svůj prozaický debut mnoho podnětů a jejich zdánlivá variabilita byla příliš svůdná. Měl se však trochu víc namáhat a vše propojit do jednoho funkčního celku. Kompilace „přesměrovaných“ událostí na dobrý román a poutavou četbu nestačí.