Některé z těchto mocností mají stále rozvíjející se ekonomiky. Politicky však většina z nich překročila práh, který dlouho omezoval jejich přístup do kuchyně mezinárodního rozhodování. Pět stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (skupina „P-5“) dosud hájí své právo vetovat rezoluce a jejich vojenská síla je nesouměřitelná. Už však nemohou disponovat dostatečnými prostředky, schopnostmi a legitimitou k tomu, aby se samy dokázaly vypořádat s globálními problémy či krizemi.
Bipolarita je věcí minulosti a je nepravděpodobné, že by se znovu objevila v podobě nějaké nové čínsko-americké skupiny „G-2“. Stejně tak je nepravděpodobné, že by jakákoliv skupina zemí, například G-7 nebo G-8, v dohledné budoucnosti znovu získala kvazihegemonní postavení. Dokonce ani skupina G-20 nemusí v současném složení skutečně reprezentovat síly, které mohou a budou utvářet jednadvacáté století.
Dobrá, a méně dobrá zpráva
Pro Spojené státy, Evropskou unii, Japonsko a další členy „starého Západu“ je dobrou zprávou, že většina nově se rýsujících mocností, které se ucházejí o aktivnější globální roli, je zároveň demokraciemi. Ve skupině G-20 existují pouze dva státy – Čína a Saúdská Arábie –, které výslovně nechtějí být liberálními demokraciemi, přičemž ve třetím státě – v Rusku – se vyvinula autokracie s demokratickou fasádou.
Japonskem kontrolované neobydlené souostroví Senkaku si už několik desetiletí nárokuje Čína.
Méně dobrou zprávou je, že tyto nové demokratické mocnosti nemusí nutně sdílet politickou agendu starého Západu. Liší se například v názoru na klimatickou politiku, ve které vidí ohrožení rozvoje. A i když s tím nové střední a velké mocnosti ne vždy souhlasí, jsou také obecně skeptičtější k mezinárodním sankcím a vojenským zásahům.
Navíc se některé nejdůležitější z těchto států značně rozcházejí s USA a mnohdy i s EU v názoru na správný přístup k regionálním konfliktům, zejména na Blízkém východě. V roce 2010 se tak USA ocitly ve vážném diplomatickém sporu s Tureckem a Brazílií v otázce, jak řešit konflikt s Íránem kvůli jeho jadernému programu. USA to sice nepřiznaly, ale zjevně neměly radost z toho, že se zmíněné dva státy snažily v tomto sporu hrát vlastní diplomatickou roli.
Nevměšujte se do nás
Rozdíly jsou patrné také tam, kde nové demokratické střední či velké mocnosti vytvořily spolu s mocnostmi nedemokratickými nová uskupení či kluby, jako je BRICS. Indie, Brazílie a Jihoafrické republika pragmaticky využívají těchto formátů k tomu, aby sledovaly vlastní zájmy nebo aby jednoduše demonstrovaly svou zvýšenou mezinárodní váhu. Přitom mezi těmito zeměmi a Ruskem nebo Čínou – oba jsou členové P-5 – panuje jen malá shoda v oblasti politických hodnot či zásadních otázek mezinárodního uspořádání. Spolu s mnoha dalšími státy na globálním Jihu však mají Rusko a Čína sklon hájit princip nevměšování a obecně se zdráhají podporovat jakoukoliv americkou či evropskou snahu promítat demokracii jinam nebo bránit lidská práva v jiných zemích.
Ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) a čínský prezident Chu Ťin-tchao si v Pekingu na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci potřásli rukou po podpisu smluv (5. června 2012).
Nemálo politiků v USA i v Evropě reagovalo na snahu těchto rodících se demokratických mocností prosazovat na světové scéně vlastní agendu s úžasem, či dokonce s mrzutostí. Takové reakce částečně odrážejí staré myšlení zakořeněné ve studené válce, kdy se demokratické státy mohly lišit v názoru na detaily, avšak v hlavních otázkách mezinárodní politiky mezi nimi panovala shoda. Ti, kdo v důležitých oblastech usilovali o odlišnou agendu, buďto nepatřili do „demokratického tábora“, nebo nebyli významnými mezinárodními hráči.
Nezbude než akceptovat rozdíly
Naproti tomu ústředním rysem dnešního globalizovaného multipolárního světa je skutečnost, že společné demokratické hodnoty ještě nezaručují shodu v podstatných mezinárodně-politických otázkách. Čím víc demokracií existuje, tím víc střetů zájmů a rozdílných názorů se mezi jednotlivými demokratickými zeměmi pravděpodobně objeví.
Existuje pramálo důvodů reagovat popuzeně, když si státy jako Turecko, Brazílie nebo Jihoafrická republika stanoví priority, které se liší od priorit Evropy či USA, případně když mají odlišný názor na otázku, jak řešit arabsko-izraelský konflikt, Írán, rozvojovou pomoc, podporu demokracie nebo ochranu životního prostředí. Příklad USA jasně ukazuje, že demokratické velmoci často sledují vlastní zájmy s malým ohledem na globální společné dobro, které definovali ostatní.
Největší brazilská skládka Zahrada Gramacho na předměstí Rio de Janeira
Mezinárodní uspořádání se jinými slovy stává pluralističtějším. Úkolem pro zavedené západní demokracie je akceptovat tyto „demokratické rozdíly“ na mezinárodní úrovni, vyrovnat se s nimi a hledat multilaterální koalice, které by řídily či řešily problémy.
V zásadě platí, že EU je k tomuto úkolu uzpůsobena lépe než USA (a rozhodně lépe než Čína). Evropané mají dobrou praxi v překlenování rozdílů a vytváření konsensu mezi podobně smýšlejícími státy. Přitom se však Evropa musí naučit jasněji a průhledněji formulovat zájmy definující její politiku, místo aby naznačovala, že její postoje k určitému tématu představují jediný racionální způsob, jak prosazovat demokratické hodnoty a normy.
Volker Perthes debatující v NATO (2010)
Volker Perthes je výkonným předsedou a ředitelem Stiftung Wissenschaft und Politik (SWP), německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti se sídlem v Berlíně.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
