Nikdo – ani lidé v tomto procesu úzce angažovaní – skutečně neví, jak se čelní představitelé Evropské unie vybírají. Neexistují žádná formální pravidla, natož volby; tak nějak se v médiích vynořují jména těch, kdo se mají stát součástí tajemného interního vyjednávacího systému EU.
K mání je vlastně pět postů, takže se mezi evropskými kancléřstvími vedou spletité, leč utajované diskuse, kdo může co udělat, aniž by narušil jemnou rovnováhu mezi politickými rodinami a velkými a malými státy.
Jádrem tohoto procesu je ještě ošemetnější otázka, zda by ti, kdo převezmou zodpovědnost za hlavní instituce EU, měli být silní lídři. V principu všichni chtějí těžké váhy; v praxi se ale mnozí národní předáci představě nezávislejšího a průbojnějšího týmu v Bruselu brání.
Pak je tu Tony Blair...
Toto dilema průzračně ztělesňují dva zřejmí kandidáti na nejvyšší post „pana Evropy“. Na jedné straně je tu bezpečná jistota zosobněná Jeanem-Claudem Junckerem, ostříleným ministerským předsedou maličkého Lucemburska, který zná všechny jemnůstky politického soukolí EU a předsedá ministerskému výboru eurozóny. Nebude dělat dusno, ale také neudělá díru do světa.
Pak je tu Tony Blair. Celosvětově proslulý, ale kontroverzní Blair dokáže sjednotit veřejné mínění a dodat evropskému projektu na exponovanosti, po níž EU prahne. Je u něj ale také pravděpodobné, že by reprezentativní funkci symbolické tváře EU, již by zastával 30 měsíců, proměnil v post s větším politickým vlivem, než by se 27 národním lídrům asi líbilo.
O dalších čtyřech postech se zřejmě rozhodne v rámci balíčku dohod, kvůli potřebě dosáhnout jisté rovnováhy. Zaprvé je tu otázka, zda má na další pětileté období zůstat současný předseda Evropské komise, někdejší portugalský premiér José Manuel Barroso. Svůj počáteční slib, že bude novým koštětem, které tento výkonný orgán EU dobře vymete, vyměnil za práci kapitána, který udržuje směr; navíc vzniká otázka, zda by se jeho znovuzvolením tato funkce pro jeho následovníky nestala standardním 10letým postem bez ohledu na schopnosti.
Nic není jisté
Obsazení postu č. 3 – zahraničněpolitického šéfa, který bude mít rozšířené zdroje a pravomoci, aby mohl stavět na základech vytvořených Javierem Solanou – vypadá přímočařeji. Solana, jemně hovořící Španěl, jenž dříve působil jako generální tajemník NATO, vypadá jako zřejmý favorit, který funkci na několik měsíců převezme, než ji předá Carlu Bildtovi, švédskému ministru zahraničí a bývalému premiérovi, jenž si vydobyl mezinárodní renomé v 90. letech na Balkáně.
Nic ale není jisté. Kdyby snad jako kompromisní kandidát mezi Junckerem a Blairem uspěl dánský předseda vlády Anders Fogh Rasmussen, jak se všeobecně naznačuje, přítomnost dvou středopravých Skandinávců by představovala problém. Zbývající dva posty, tedy funkce předsedy Evropského parlamentu a „pana Eura“, kterou v současnosti zastává Juncker, budou také muset přispět k celkové rovnováze a odrážet výsledek voleb do Evropského parlamentu v půli roku 2009.
Další neznámou v tomto naprosto nedemokratickém a nepředvídatelném procesu je parlament. Podle Reformní smlouvy – málo odlišného nástupce kontroverzní evropské ústavy, který vytváří post předsedy EU – bude mít své slovo i 785 poslanců parlamentu. V uplynulých letech mohly kandidáty do nejvyšších evropských funkcí torpédovat jen vlády, teď je ale bude moci odmítnout i parlament. Není vůbec jasné, kdo bude mít silnější pravomoc, aby rozhodl o výsledku.
Ani Peking, ani Pchjongjang
Tato nejistota začíná přitahovat pozornost k zásadní otázce, zda EU může nadále své lídry vybírat takovým podivným a tajnůstkářským způsobem. Když bývala Unie menší a skromnější, mezivládní handly se jevily přijatelně, do značné míry proto, že národní politici mohli význam „Evropy“ bagatelizovat.
Jelikož EU by dnes na světové scéně ráda hrála přesvědčivou úlohu, posun k otevřenějšímu systému se zdá nevyhnutelný. Partneři EU ve Washingtonu, Pekingu i jinde už dávají najevo, že národní lídři prohlašující, že hovoří za Evropu, postrádají věrohodnost, stejně jako předáci EU, kterým zase tak zjevně schází přesvědčivý politický mandát.
Objevují se dva jasně vyprofilované myšlenkové proudy. Na jedné straně jsou ti, kdo tvrdí, že jde o citlivé a komplikované otázky mimo chápání většiny voličů a že více demokracie by vedlo buď k populismu, anebo k trapně hojné volební neúčasti. Ostatní jsou přesvědčeni, že EU nelze dál řídit v duchu připomínajícím poměry v Pekingu, či dokonce Pchjongjangu. Ať už bude starými metodami sestaven jakýkoli tým, této otázce neunikne.
© Project Syndicate/Europe’s World, 2008.
